Hodně tlustá čára

Emanuel Mandler

Před deseti léty jsem patřil k těm autorům, kteří se účastnili bouřlivé diskuse o odsunu/vyhnání Němců z Československé republiky po druhé světové válce. Na naší „straně barikády“ bylo bojovníků dosti málo. Dokazovali jsme, že vyhnání Němců po hospodářské, sociální i kulturní stránce bylo nemorální a škodlivé nejen všeobecně a pro Němce zvláště, ale i pro naši republiku. Proti nám stál celý houf autorů a osobností, kterým se vyhnání zamlouvalo. Nicméně diskutovali s námi.

Po česko-německé deklaraci polemika slábla a byla ještě slabší, když se České republice podařilo vstoupit do Evropské unie. Posléze diskuse na česko-sudetoněmecké téma ustala a veřejnost se o minulost i současnost vyhnaných Němců přestala zabývat. Velmi brzy jsme věděli, oč české politice jde, ale netušili jsme že se jí to podaří tak dokonale, jak se to stalo
.
Česká oficiální politika předla po celá devadesátá léta minulého století tlustou čáru za minulostí. A k tomu, aby se jí to podařilo, přispěli významní činitelé, mezi nimi v zahraničí velmoci, které stály a stojí za postupimskou dohodou, nevýrazná politika německé vlády a zřejmá snaha přijmout Českou republiku do Evropské unie děj se co děj. Ale ovšem důležité byly pohnutky „domácí“: Česko se v důsledku vyhnání Němců stalo národním státem a nenávidění sudetští Němci zůstali v zahraničí. Jenomže za hranicemi jsou pouze oni sami: jejich majetek zůstal v České republice. Že se z něho prohospodařilo, co jen šlo, že se na tisíce obcí vysloveně zašlapalo do země, že zmizely významné instituce (kupříkladu německá univerzita a dvě vysoké školy technického směru), to je věc jiná.

Nikoli ovšem pro širokou veřejnost. Padesátiletý člověk válku a poválečné období nezažil a ví o něm jen z velmi špatných učebnic. Ví, že Němci nás zradili, že jsou pryč a že nemá smysl se jejich pří zabývat. Tak i autoři (včetně mě), kteří se snažili udržet nesmírně důležité téma odsunu na stránkách novin, píší o jiných věcech – o těch, o kterých čtenáři alespoň mohou mít zájem.

V realitě to vypadá například takto: Na své internetové stránce Události publikoval Bohumil Doležal k výročí maďarské protikomunistické revoluce obšírnou informativní studii. V diskusi k ní se dočteme mimo jiné od autora podepsaného „huhu“ chválu na tento text (o maďarské revoluci). A také dodatek: „Tohle Vám opravdu sedí. Takhle pište a ne ty hovadiny o ´ubohých´ sudeťácích....“.

Slova pana (paní?) „huhu“ jsou logická. Maďarská revoluce se nás bezprostředně netýkala. Nic jsme z ní neměli a také jsme se na ní neúčastnili. Osud „ubohých sudeťáků“, majetek, pole a louky, dílny, továrny, který jsme jim uzmuli, a jejich vystěhování – to vše je česká práce a český hřích. Proč bychom se s těmito událostmi vyrovnávali? Necháme je pod tlustou čarou…



Jen zdánlivě to odporuje trendu, který se nyní prosazuje v České republice. Jakmile byla dohotovena tlustá čára schoval se pod ni sudetoněmecký problém a a jeho celospolečenský význam zdánlivě zmizel. Z tématu vyhnání Němců přestal být problém morální a politický, a stal se čistě odbornou historiografickou záležitostí. Docela nedávno časopis České akademie věd Soudobé dějiny věnoval celé číslo tzv. odsunu Němců. Obsahuje odborně fundované a seriózní příspěvky (kupříkladu i o tom, jak česká exilová reprezentace v exilu usilovala o odsun Němců, nebo jak němečtí vyhnanci a váleční zajatci těžili uran v Jáchymově). Existuje však minimální naděje, že „obyčejný“ (laický) čtenář tomu dnes bude věnovat pozornost. Nepopírám, že i tak jsou tyto práce v zemi, kde se o vyhnání bezostyšně lhalo a stále ještě lže, nesporně krokem kupředu. K laikům se bohužel dnes nedostanou, ale kdo ví, jak to bude za deset let?

Vyhnání Němců, i když v současné době zůstalo zablokováno, je a zůstane závažným a bolavým tématem českých dějin. Jeho internacionalizace (zejména v Německu a Rakousku) může přispět k tomu, aby se řešily problémy staré přes půl století.