Možná končí čas býků

Pavel Kohout

6. srpna 2007, Lidové noviny

Některá odvětví ekonomiky budou mít velké problémy, ale krize velkého rozsahu nehrozí

Ještě nedávno bylo možné tvrdit, že poslední významná krize ve finančním světě nastala v Argentině v roce 2002. Nepřítomnost finančních krizí byla také od roku 2003 až donedávna důvodem, proč se investicím dařilo, proč hospodářský růst byl robustní a hladký a proč nezaměstnanost klesala na nečekaně nízké hodnoty.

To však již nyní neplatí. Svět má novou velkou krizi, která může ekonomickým děním řádně zamíchat. Oč jde?

Začátkem desetiletí byly Spojené státy v recesi, Evropa čelila stagnaci a Japonsko rovněž. Centrální banky velmi výrazně snížily úrokové sazby, aby povzbudily tvorbu úvěrů a hospodářský růst. Celosvětově nejnižších hodnot dosahovaly úrokové sazby v roce 2003 – a skutečně, od té doby trvá globální boom. Přesně řečeno trval. Jeho pokračování není jisté.

V některých zemích, zejména v USA a Velké Británii, vedly nízké úrokové sazby k obrovské expanzi hypotečních úvěrů. Hypotéky si brali všichni: pokladní v supermarketech, čističi ulic, vrátní, stavební dělníci, uklízečky, ilegální imigranti. V USA neexistují občanské průkazy ani právní institut trvalého bydliště; jako doklad totožnosti se používá řidičský průkaz a daňové identifikační číslo. Ani jedno není obtížné získat. Proto není překvapující, že obrovskou poptávku po nemovitostech tvořili v USA nelegálně pracující Mexičané a obyvatelé podobných zemí.

Ti si chtěli splnit svůj americký sen a v letech 2004–2006 se masivně zadlužovali.

Když však začaly úrokové sazby růst, mnozí zjistili, že splátky převyšují jejich příjmy.

Většina těchto klientů si úvěry brala bez velkého přemýšlení, bez čtení smluvních dodatků psaných drobným písmem a často i bez valné znalosti angličtiny. Již začátkem roku 2007 šlo o frekventované téma amerického tisku. Nynější krize nepřišla nečekaně.

Kdyby problém zůstal izolovaný jen na nejnižší příjmové skupiny hypotečních klientů, šlo by sice z lidského hlediska o smutnou historii, ale stále ne o „skutečnou“ finanční krizi. Jenže problémy finančních institucí orientovaných na rizikové úvěry způsobily paušální nárůst rizikových prémií u všech jiných než prvotřídních úvěrů. Riziková prémie udává, o kolik je vyšší úroková sazba pro rizikového klienta ve srovnání s málo rizikovým dlužníkem, například se státními dluhopisy. Čím vyšší prémie, tím dražší dluh.

Rekordně nízké rizikové prémie, které převládaly až do června 2007, umožnily obrovský boom fúzí, akvizic, investic rizikových kapitalistů a fondů typu „private equity“. Totéž platilo i pro developerské projekty v oblasti komerčních i rezidenčních nemovitostí. Jenže krize rizikových hypoték v USA, která již od začátku roku 2007 postupně a nenápadně probublávala na povrch, najednou způsobila drama. Trh rizikových úvěrů a velkých transakcí z čista jasna přes noc vyschl. Od 22. června 2007 bylo odvoláno nebo odloženo nejméně 46 velkých transakcí v celkové hodnotě přes 60 miliard dolarů. Toto číslo není asi úplné – před pár dny se mluvilo „jen“ o hodnotě 22 miliard.

Nové a nové špatné zprávy

Agentury neustále publikují stále nové špatné zprávy, v ekonomickém tisku se množí titulky jako Konec úvěrové party, Další oběti hypoteční krize atd. Nejde jen o ekonomický bulvár. Renomovaná agentura Bloomberg vydala zprávu s titulkem Šťára v úvěrovém bordelu – ani pianista není mimo podezření. Donedávna prakticky zapomenutý termín „credit crunch“ neboli „úvěrové zadrhnutí“ je dnes na denním pořádku. Experti rovněž nejsou optimisticky naladěni. „Nárůst úrokových sazeb a rizikových prémií v poslední době se skutečně projeví v nárůstu počtu bankrotů,“ tvrdí profesor Edward Altman ze Stern School of Business v New Yorku. Každý, kdo studoval podnikové finance, zná Altmanovo jméno. Objevují se i srovnání s krizí spořitelen v USA koncem osmdesátých let.

Existuje důvod k optimismu? Možná ano. Veřejné finance a makroekonomické indikátory nevypadají zle. Nezaměstnanost je relativně nízká v USA i v Evropě. Klesají výnosy státních dluhopisů, což částečně vyváží nárůst rizikových marží. Celkové riziko bankovního sektoru na obou stranách Atlantiku není přehnaně velké, takže krize velkého rozsahu nehrozí. Podnikové zisky jsou dobré, nehrozí ani „medvědí trh“ z let 2000–2002. Zmíněná krize spořitelen z konce osmdesátých let ani tehdy neměla příliš závažné makroekonomické dopady. Některá odvětví, zejména hypoteční bankovnictví, realitní development a rizikový kapitál, však budou mít velké problémy. Zde si býci zřejmě dají delší dovolenou.