Flexikurita

Ondřej Krutílek

Za rok, který uplynul od doby, co bývalý předseda Komise Jacques Delors přišel s nápadem zavést v celé Evropě institut minimální mzdy, je jisté jedno: debata o unijním trhu práce se meritorně neposunula vůbec nikam. Ne že by se v Bruselu nečinili, úřednické iniciativy však ve většině případů nepřekročily obrysy umně vyvedených slov. Trestí posledních dokumentů je flexikurita, akronym, oxymóron a eufemismus v jednom. Že nevíte, co to je? Zkuste si představit pružný pracovní trh (flexibility) s vysokým stupněm ochrany pracovníků (security). Nemožné? Ano. Nic to ale nemění na tom, že flexikurita má Unii napomoci obstát v globální konkurenci za situace, kdy se její demografická křivka nevyvíjí právě příznivě.

Je pravda, že pokud jde o otázky zaměstnanosti, nemá EU příliš na výběr. Kompenzovat to však nereálnými vizemi o celoevropské aplikaci modelu, který se osvědčil v podstatě jen v Dánsku, je ale nemístné. Vždyť v Unii není zaručen ani prostý volný pohyb osob! Navíc flexikurita (přijmeme-li, že tento koncept vůbec může zafungovat) zdaleka není zadarmo, jak se často implicitně předpokládá. Na konkrétní opatření by musely státy (ne Unie!) vynaložit prostředky v řádu minimálně jednotek procent HDP.

Mé doporučení proto zní následovně: pokud vést diskusi o budoucnosti trhu práce v EU, pak bez flexikurity. Jedině tak se debata pohne z místa a nebude trpět do očí bijícími lapsy.

Reflex, 30/2007