Bolševický soudce a čínský advokát

Jan Suchánek

Nejdřív k tomu „čínskému advokátovi“. Vyprávěl jsem své ženě o advokátovi, který svému klientu poslal fakturu na třičtvrtě miliónu korun za obhajobu, v které ve prospěch svého klienta pouze soudu oznamuje, že nemá žádné dotazy a nemá žádné návrhy, čímž potvrzuje nespornost podvržených padělků a vzájemně se vyvracejících fabulací jako důkazů zkorumpovaného prokurátora proti jeho klientovi, aby propásl příležitost položit jediný dotaz svědku, který mohl vyloučit jakoukoliv vinu jeho klienta. To vše s příslibem, že v závěrečném návrhu svého klienta zbaví rizika 12tiletého žaláře. Na to mi žena odvětila, že to mám s advokáty asi stejný jako s čínskými Rolexkama.

Právě, že jsem měl zločinným účastenstvím organizovat spoustu zločinců, když jsem po dlužnících chtěl, aby zaplatili své dluhy ve prospěch akcionářů, které jsem zastupoval, tak jsem za dlouhá léta mých trestních řízení potkal celé řady takových „čínských advokátů“, z nichž někteří dokonce propadali hysterii, když slyšeli v mé obhajobě něco, co by prospělo jejich klientům. Jejich hysterii si vysvětluji tím, že tito „čínští advokáti“ svoji obhajobu realizovali jako konkurz na přijetí do konkurzní mafie. Osvobození jejich klienta by bylo selháním v tomto konkurzu, protože celé trestní řízení má v prvé řadě likvidovat svědky řádění konkurzní mafie.

Tihle „čínští advokáti“ jsou taky pěkně drazí. Jeden chtěl dvacet miliónů rovnou, protože prý má do mého případu angažovanou prokuraturu pod palcem, dalšímu za zahájení zastupování stačil jen milión a argumentem bylo, že se znal s tehdejší prokurátorkou nejvyšší a jeden z vládní legislativní rady a nějaké etické rady si jen okamžitě ztrojnásobil svoji běžnou hodinovou sazbu, když měl dojem, že jsme dost ohromeni jeho věhlasem. V zájmu těchto příjmů „čínští advokáti“ nikdy neuplatňovali právo svých klientů, odsouzených obžalovaných na spravedlivý proces u Ústavního soudu, když jak popisuji dále, spravedlivý proces u soudu je u nás z principu velmi výjimečný.

Proč tohle dávám do souvislosti s těmi bolševickým soudci. Protože právě tihle „čínští advokáti“ jsou významným důvodem, proč tady přetrvávají bolševický justiční praktiky. Národ ve vztahu k justici je zcela zblblý buď americkými romány, které kdysi byly vybojovány čtvrtečními frontami nebo současnými televizními seriály. Pak si lidé myslí, že u soudu probíhá nějaký proces směřující k nalezení pravdy a vynesení spravedlivého rozhodnutí. Právě ty romány a seriály možná ukazují, jak by to mělo být, když technologie spravedlnosti byla šlechtěna dlouhá tisíciletí. Jenže je zapomenuto, že v naší části světa byl tento proces hledání spravedlnosti bolševiky opuštěn a tvrdě podřízen jedinému cíli, potrestání buržoasie a vymazání vlastnických práv z vědomí socialismus budujícího národa.

Po sametové revoluci se s tímto bolševickým dědictvím nic moc neudělalo, vlastně se zakonzervovalo. Prosazovatelé bolševického práva se jen stali neodvolatelnými prosazovateli svých vlastních práv. A zůstali jim jejich bolševické technologie. Minimálně trestní řízení je jednoznačně procesem, kde spravedlivý proces je jen osobním přičiněním velmi odvážného, z vlastní vůle velmi pracovitého a čestného soudce. Když zůstanu u bolševické terminologie, tak pokrok a všeobecnou blaženost měla zajistit dělba práce založená na specializaci. U trestního soudu jde o sám spravedlivý proces, prokázání obžaloby, obhajobu a rozhodnutí. V tom mém vzorovém systému americký soudce se specializuje jen na zajištění spravedlivého procesu. Prokurátor prokazuje vinu, obhájce obhajuje a porotci rozhodují.

U nás je to mimo obhajobu vše na soudci a v konfrontaci s „čínskými advokáty“ vlastně i obhajoba. To je nesmyslné přetížení soudce, které je zvláště u případů hospodářské kriminality, kdy soudce by se měl orientovat i v ekonomické problematice, řízení korporací, daních, což je naprosto nezvládnutelné. Ponechání prokazování viny, samotný proces a rozhodování v kompetenci jediného člověka mělo pro bolševiky velký význam. Řídícím důstojníkům STB či NKVD stačil k prosazení třídního práva jediný kontakt. Dnes to zůstává jako výhoda pro mafie a soudce je dokonce vystaven riziku, že prokurátor si bude stěžovat odvolacímu soudu, že soudce neprokazoval vinu obžalovaných dostatečně usilovně a neprovedl důkazy obžaloby řádně. Politické elity jako „trafikanti“ nebo v dresu mafií se o vymanění z dědictví bolševismu vůbec nezajímají.

Tohle se zdá, že všem vyhovuje. Soudci mají vysoké platy, práci, která nemá žádná kritéria kvality a objektivně ani nejde v trvajícím politickém (bolševickém) zadání dobře dělat. Prokurátoři poté co dostali soudcovské platy a stále nemusí nic dělat a nikdo je nemůže kontrolovat, musí být přímo nadšeni. Když k tomu bývalý řídící důstojník STB nebo bývalý kolega jako „čínský advokát“ přinese od mafie provizi, jen lépe. A „čínští advokáti“, ti mohou hrabat a hrabat, protože obžalovaní jsou v zoufalé situaci, v které se bez advokáta neobejdou nebo jim ho ze zákona dokonce vnutí. „Čínský advokát“ pak vždy může odfláknutou nebo lépe jen odsezenou neúspěšnou obhajobu svést na soudce, z kterého toho blbce dělají i bez „čínského advokáta“ residua bolševického justičního systému.

Mimořádného zrychlení soudních řízení a snížení nákladů na justici bychom dosáhli jen tím, kdyby soudy v souladu se zákonem a v rozporu s bolševickou praxí nechali prokurátora, aby své důkazy realizoval sám. Ten by z lenosti určitě vynechal všechen balast, kterým vytvářeli iluzi řádného a dlouhého vyšetřování, v průběhu kterého policejní agenti obcházeli obviněné s žádostmi o výpalné. Pak stačí respektovat ústavně povinnou rovnost práv či zbraní obžaloby a obhajoby, kterou jako příklad znáte z filmů, kdy obhájce zvolá v soudní síni „námitka!“, aby u soudce protestoval proti manipulaci s obžalovaným či svědkem ze strany státního žalobce. To u nás nejde, protože by obhájce musel protestovat proti soudci samotnému, když soudce by měl rozhodnout o námitce na způsob, jak prokurátora sám zastupuje.

V spravedlivém soudním procesu by soudce v návaznosti na první adresování dotazu k obhajobě, k čemu svým dotazováním či dokazováním směřuje, by musel nalézt odvahu stejně se dotázat i prokurátora. Místo absolutní akceptace všeho co prokurátor soudu s obžalobou podstrčil, aby se spravedlnost zcela v chaosu informačních šumů ztratila, by bylo možno mnohdy lacino zjistit, že obžaloba důkazy žádné nemá. Národ by ušetřil ve výdajích na justici, vydělal by na průhlednosti podnikatelského prostředí, kdy vyloučení orgánů činných v trestním řízení jako nástroje konkurenčního boje či přímo vlivu mafií, by vedlo k zvýšení zaměstnanosti, výběru daní a samozřejmě k zvýšení blahobytu.

Jak mocná je bolševická tradice a jak chabý je proti ní zákon, poukazuje výslovné znění zákona, které určuje, že státní zástupce prokazuje vinu dle § 2 odst. (5) trestního řádu a dle § 180 odst. (3) trestního řádu a dle § 180 odst. (2) trestního řádu vystupuje tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby. Soud v bolševické tradici provádí důkazy v rozporu s § 203 odst. (1) trestního řádu, když právě trestní řád stanoví tuto povinnost jen pro případy, že není stanoveno jinak, což jak jsem uvedl stanoveno jinak je. Kdy se soudci přestanou prokurátorů bát, prokurátoři se začnou stydět brát mzdu svoji jako penzi a advokáti začnou hájit práva svých klientů? To se všichni bojí, že by se v právním státě jako právníci neuživili?

Na závěr si dovoluji čtenáře Virtually upozornit, že v tomto kontextu z toho soudci vycházejí jako ti nejméně nečestní.