Klamavý cíl

Jan Suchánek

Tak jsem se byl loni před Vánoci podívat v Liberálním institutu na diskusní fórum „Svoboda v ohrožení - prorůstání politiky, institucí veřejné správy a organizovaného zločinu - nová normalizace?“. Opět mi to připomnělo, jak ti, kteří plánovali proměnu svého bolševického vlivu na soukromý kapitál v rámci postsocialismu, to naplánovali dobře. Hlavní hvězdou fóra byl Vladimír Hučín, bývalý důstojník BIS. Z řad jeho příznivců zaznívaly informace o poutech mnohých významných na socialistickou minulost, dokonce o trvajících vazbách k velkému východnímu bratrovi. Tihle Hučínovi příznivci zřetelně bolševiky nemají rádi. A v tom je ta velká finta těch, kteří kapitalizují svůj bolševický vliv. Nechali nám tu komunisty jako klamavý cíl, který prostřednictvím spravedlivého hněvu Hučínových příznivců odpoutá pozornost od toho podstatného. Tím podstatným je deformace naší svobody, tržního prostředí ve prospěch organizovaného zločinu, který kapitalizuje bolševický vliv.

Investigativní novinář Janek Kroupa v komentování svých zkušeností s organizovaným zločinem na základě vyznání jeho mediálních hvězd zcela jednoznačně poukázal na to, že organizovanému zločinu jde jen o peníze. To zcela vylučuje přímou souvislost s případem Hučín. A na to jsem se pana Hučína zeptal. Zda nemá pocit, že jej nebo vlastně jeho případ organizovaný zločin použil jako klamavý cíl pro příznivce spravedlivých pořádků, když pan Kroupa se nedostane dál než k zkorumpovaným policajtům, aby se například zkorumpovaných státních zástupců, soudců a hlavně těch, kteří je k zločinu vodí na nitích, nikdo ani nedotkl.

Nemůže jít o nic jiného než klamavý cíl, kdy byla lidu ponechána hra, jak ti hodní bojují proti těm bývalým komunistům, vždy k odvedení pozornosti od důležitých přesunů majetku z kapes všech a také již jen některých do kapes druhých, zločinně organizovaných. Asi nikdo není chudší než za bolševika, jen přibylo připomínek, že mnozí jsou bohatší a že bychom měli téměř nekonečné možnosti k nezřízenému konzumu, kdybychom na to měli. To frustruje. Také přibylo kvalifikovaných, kteří na jednání organizovaného zločinu mohou upozornit a také okradení se mohou svobodněji bránit. A právě frustrace z konfrontace s bohatstvím druhých, z absence kompenzace minulých křivd a z konfrontace s korupcí vytvářejí prostor k uplatnění klamavých cílů k přilákání pozornosti frustrovaných a současnému vytlačení informací o organizovaném zločinu na okraj pozornosti.

Navíc se ta frustrace přetavuje v levicové blouznění, které Hučín demonstroval přáním řešit pronikání starých bolševických kádrů do struktur státní moci obnovením činnosti občanských komisí. Už od francouzské revoluce je to cesta do pekel a to organizovanému zločinu vyhovuje. Mimo jakoukoliv pozornost pokračuje netržní, mimo poctivou soutěž zločinný přesun vlastnictví. A když jde o boj proti starým strukturám, kdo by měl odvahu namítat levicový idealismus? Tyhle levicové půtky mne moc nezajímají, protože jsem s tím měl zkušenost již z 68ýho, kdy nebyl nikdo, komu by socialismus s lidskou tváří byl málo vzdálený od demokratického centralismu, který jsme tu měli předtím a potom. Samozřejmě nezpochybňuji, že oběti levicových půtek, jako Hučín potřebují naši účast a ochranu.

Investigativní novinář Janek Kroupa popsal jednání mafií nebo-li organizovaného zločinu tak, že je charakterizováno tím, že se jedná o kooperovanou činnost kvalifikovaných specialistů, jejichž jednotlivé skutky demonstrují zdánlivou legalitu či bezvýznamná opomenutí, když jednotliví aktéři organizovaného zločinu jsou maximálně pachateli nějakého přestupku či obětmi omylu. Tito jednotlivci nejsou přímými pachateli dokonaného zločinu a jejich skutky lze se zločinem propojit prokazatelným způsobem jen velmi nesnadno. V ten okamžik, jako by mne opařili. Došlo mi, že přece přesně takhle jedná konkurzní mafie.

Soudcům, státním zástupcům a policajtům nelze cokoliv vytknout za chyby při výkonu funkcí. Všichni jsou navíc z profese ekonomičtí ignoranti. Navíc školení v ekonomické pavědě, vědeckém komunismu, tudíž jednají v nejlepším případě v nevědomém omylu. Lidé z berňáků jednají v zákonném utajení, takže ani jim nelze cokoliv vytknout. Správci konkurzní podstaty jednají dle pokynů soudce, za asistence státních zástupců a se souhlasem finančních úřadů ve výborech věřitelů, takže ani jim nelze cokoliv vytknout. A tihle všichni se mohou spolehnout na solidaritu ostatních soudců, státních zástupců, policajtů a berních úředníků a hlavně strachu poškozených z autority státní moci. Konkurzním i jiným mafiím k dokonalému zločinu stačí finální pachatele zločinu za tuto hradbu bezúhonných schovat.

Investigativní novinář Janek Kroupa nám zprostředkovává pohled jen na to, když mafie realizuje starý zločin, který sbíral drobný od zlatníků a restauratérů. I ten má vyšší formu organizovanosti, která se projevuje v striktním rozdělení rajónů a kterou se v trestním řízení s „Berdychovým klanem“ ani nikdo neodvážil odkrýt. Odkrýt třeba za odměnu změnou totožnosti omilostněnému zrádci z řad organizujících policajtů. Podstatné je, že organizovaný zločin vykročil za lepšími zisky. Ti, proti kterým Hučín a spol. marně bojují, přišli na to, že skutečně významné peníze generuje podnikání státu. Tím je privatizace, státní přerozdělování a konkurzní řízení. A od tohoto zjištění byl jen krok k vybudování mafií, organizovaného zločinu, o kterém se Janku Kroupovi asi ani neodváží zdát. Zvlášť, když Hučín a spol. udrží pozornost národa u těch starých struktur, které zůstaly jako gážisti ve státní správě a dělají klasiku nebo jen své sociální zajištění.

Spojení Hučínova případu a organizovaného zločinu je vlastně v tom, že tady je pouze tušení o organizovaném zločinu s kořeny v socialistické minulosti. Ty bolševické kořeny to propojují. A staří bolševici, když za studené války na západě ukládali a obhospodařovali fondy k financování podrývání demokracie a kapitalismu a také ulejvali to co si sami a jejich papaláši nakradli, se naučili, jak funguje svobodná tržní soutěž a jak v ní jsou státně policejní praktiky ekonomicky k ničemu.

Počátky postsocialistického organizovaného zločinu jsou od malé privatizace, kdy bolševici v bankách na základě starých vazeb půjčovali peníze, aby organizovaný zločin rychle přišel na to, že je lépe mít na půjčování peněz banky vlastní, kterým bolševici v ČNB dají licenci a půjčí ze státního. Bolševici byli připraveni ale Klaus jim s kupónovou privatizací utekl tak rychle, že nestačili dost rychle reagovat. Za bankovní peníze, které nikdy bankám nikdo nevrátil, se rychle z privatizovaných veřejných akciovek staly zase privátní. Neznalost tohoto rozdílu mezi veřejným a privátním je dokonalým prostorem pro manipulaci s jakoukoliv kontrolou. Nedokonalá příprava kapitalizujících bolševiků se projevila i v tom, že jako privatizační metoda byl pominut konkurz, aby se prosadil později již jen jako defraudační nástroj organizovaného zločinu.

V privatizaci šlo o stovky miliard, dnes jsou to miliardy maximálně desítky miliard a v konkurzech stovky miliónů až miliardy, jak dokazuje mnou publikovaný případ. Tyhle peníze zákonitě přitahují další investory do organizovaného zločinu nebo zde zatím nepůsobící mafie nebo expanzi od klasiky. Bolševici ale na rozdíl od klasických demokracií dokázali k zločinu perfektně organizovat i soudce, státní zástupce, policajty a berní úředníky. Na to měli dřív prokuratury a STB a tenhle vliv prostě zprivatizovali díky personální kontinuitě. Právě příklad, že konkurzní mafie dokáží tyhle státní orgány korumpovat tak demonstrativním způsobem, vytváří pro přicházející konkurenční organizovaný zločin již přímo ideální podmínky. Jsme ve fázi nárůstu organizovaného zločinu, který v budoucnu omezí jen vzájemná konkurence jednotlivých mafiánských rodin.

Takže vedle našich již v organizovaném zločinu etablovaných STBáků, prokurátorů a východních mafií zde budou řádit mnohé další. Mafie ale nejedná jako legitimní podnikání. Oni mají rodinné uspořádání a musí si informace a pokyny předávat diskrétním „face to face“ popovídáním a to má nesmírné časové nároky. Proto nárůst pronikání či lépe srůstání organizovaného zločinu se státem je laicky nepostřehnutelné. Aby ten pomalý přenos informací byl účinný, existují nesmiřitelné donucovací praktiky. Pak si budeme muset v budoucnosti zvyknout na víc střílení. Mafie nemůže neposlušnost trpět. Taky musí bojovat s konkurencí a argumentace musí být jednoznačná. I nějaký ten soudce a státní zástupce to slízne, když si nebude umět vybrat toho správného loutkaře, mafiánského patrona. Pokud si někdo myslí, že přeháním, pak našeho „Berku“ již někdo pěkně výchovně zmlátil a naopak toho originálního už asi nikdo neodsoudí.

Srůstání organizovaného zločinu se státem nemá proti sobě žádnou sílu, která by se zmohla na nějaký významnější odpor. Ilustrující je, že dokázal prosadit do významných řídících funkcí u státních represivních složek lidi, kteří nemají žádnou kvalifikaci v ekonomii, řízení korporací a informačních technologiích, když někteří již asistenci organizovanému zločinu, konkurzní mafii prokazatelně poskytli. Policie dokonce zavede sdílení informací mezi čestnými a zkorumpovanými policajty k vyloučení jakéhokoliv ohrožení organizovaného zločinu. A protože ani levicový idealismus není řešením a osamělý boj nezkorumpovaných soudců nestačí, musíme počkat, až z organizovaného zločinu vzejdou takoví boháči, kteří tu budou chtít žít a budou mít hodně dětí a vnoučat, a budou tak bohatí, že si budou chtít užívat svůj majetek v poklidu právního státu a zavedou zde ze své mafiánské moci takový pořádek, aby ta mládež mohla jít bezpečně do školy nebo na diskotéku.