Proč jsou potraviny najednou tak drahé

Pavel Kohout

MF Dnes 11.3.2008

Inflace opět překvapila ekonomy i obyčejné spotřebitele. A opět nepříjemně. Stejně jako v lednu, také v únoru 2008 vzrostl index spotřebitelských cen meziročně o 7,5 procenta. Co z tohoto čísla vyplývá?

Předně je nutno konstatovat, že zdaleka ne celá veřejnost věří číslům, která publikuje Český statistický úřad. „Dal jsem si v lednu práci a napsal ceny celkem 26 základních potravinových položek a pak porovnal s cenami v říjnu 2007,“ píše Ing. Karel Havlíček, čtenář z Plzně, v souvislosti s cenovým růstem začátkem roku 2008. „Celkové zvýšení představovalo 23,7 procenta. A to včetně, akčních slev, které se u některých položek v lednu vyskytly.“

Nicméně je zajímavé, že lednová pozorování pana Havlíčka se celkem dobře shodují s některými oficiálními čísly ČSÚ za únor. „Přes mírné zpomalení cenového růstu potravin a nealkoholických nápojů byly ceny chleba vyšší o 33,3 procenta, běžného pečiva o 30,8, mouky o 51,3, vajec o 30,7, mléka o 29,5, sýrů o 23,5, čerstvého másla o 18,3, jedlých olejů o 28,0,“ uvádí tisková zpráva ČSÚ.

Ceny potravin tvoří ve spotřebitelském koši jen asi 15 procent. Z toho základní potraviny tvoří jen část: pekárenské výrobky 2,5 procenta, maso 3,9, mléko, sýry a vejce 2,9 procenta. Jenomže základní potraviny lidé kupují často a těžko se bez nich obejdou. Proto jsou na jejich ceny citlivější než na ceny jiných položek, například domácích spotřebičů a automobilů, jejichž ceny meziročně klesly.

Kdo si dnes kupuje televizor nebo digitální fotoaparát, pořídí jej výrazně levněji než loni. Jenže tyto položky lidé nekupují tak často, proto i jejich váha ve spotřebitelském koši je nižší.

Kromě potravin vzrostly i ceny regulovaného nájemného (o 29 procent; tržní nájemné jen o 1,4 procenta), dále ceny zemního plynu o 16,5 procenta, elektřiny o 9,5 procenta, tepla a teplé vody o 11 procent, tuhých paliv o 20,5 procenta. Růst cen regulovaného nájemného je česká domácí záležitost; energie a suroviny však odrážejí světové trendy. V dnešním světě je totiž rekordně drahé téměř vše, co se těží ze země, ať už je to ropa, plyn, uhlí, zlato nebo palladium. Proč? Protože surovin v zemi postupně ubývá, kdežto peněz v oběhu globální ekonomiky naopak přibývá. Částečně to platí i pro zemědělské komodity: i zde roste objem peněz rychleji než produktivita. Peněz přibývá rychleji než zboží.

Ale proč tedy centrální banky uvolňují do oběhu tolik peněz? Není snad politickým cílem všech moderních centrálních bank pečovat o cenovou stabilitu? Ano, je - jenže je tu jedno velké ALE. Háček je v současné nepříliš povzbudivé situaci komerčních bank v EU a v USA. Problémy začaly u substandardních hypoték v USA; během několika měsíců se však rozšířily do Evropy a některých jiných částí světa. Česká republika je bankovní krize tentokrát ušetřena, což však neznamená, že jsme úplně v pohodě.

Když má moderní centrální bankéř na vybranou mezi dodržováním inflačního cíle a prevencí systémové bankovní krize, pustí k vodě inflaci a jde zachraňovat banky. Hrozba bankovní krize v rámci eurozóny během posledního čtvrtletí 2007 znamenala, že Evropská centrální banka napumpovala do systému několik stovek miliard eurolikvidity v podobě převážně krátkodobých úvěrů. Během října 2007 vzrostl objem krátkodobých úvěrů finančním společnostem o 46,4 procenta meziročně. Stav celkového objemu úvěrů poskytnutých centrálními bankami v rámci eurozóny (eurosystémem) komerčním bankám v prosinci 2007 meziročně vzrostl o šokujících 50,0 procenta.

Měnová expanze zaměřená na posílení likvidity bank by se čistě teoreticky mohla obejít bez inflačních dozvuků. V praxi se však peníze půjčené centrálními bankami komerčním bankám mohou přelít do „reálné“ ekonomiky. Globální měnová expanze je dnes patrně hlavním faktorem, který žene vzhůru ceny komodit. A protože Česká republika je malá otevřená ekonomika, tento efekt se může projevit ve zdejších maloobchodních cenách dokonce ještě více než v Německu nebo ve Francii.