Justice ke své škodě v zajetí bolševického dědictví

Jan Suchánek

Přestože marxisti si mohou pěstovat iluzi o mém neusvědčení vinou zkorumpovaného soudce, já už jako bývalý dlouholetý „v očích státu zločinec“ mám doufám dostatečnou zkušenost s naší justicí a tahle zkušenost je umocněna tím, že jsem vyrůstal mezi těmi, kteří zločince ve jménu třídní spravedlnosti honili, aby aspoň někteří z nich se za to nakonec do hlouby duše styděli. Tahle zkušenost mi dovoluje jako bývalému systémovému analytikovi vyslovit několik soudů o naši justici. Tentokrát o soudcích zabývajících se trestními řízeními. Těm nezkorumpovaným se dokonce cítím zavázán.

Z výsledku mého dlouholetého stíhání vyplývá, že nezkorumpovaný soudce je zárukou nápravy nezákonností, kterých se zkorumpovaní policisté a prokurátoři dopustí ať ze své otupělosti, třídní nenávisti nebo pro organizovaný zločin. Ústavní soud mi na moji stížnost tvrdil, že je mojí občanskou povinností ty nezákonnosti strpět. Jenže hrůza je, že se situace před soudem nemění. Do vynesení rozsudku to nevíte, zda váš soud bude spravedlivý. Já měl ze zoufalství stále připravenou výhradu podjatosti soudce a ještě před vynesením rozsudku jsem chtěl jeho vynesení zmařit obstrukcí. To vše jen s vírou, že někdy konečně stát přinutím, aby sám korupci a organizovanému zločinu čelil a tím vyloučím možnost mého odsouzení.

Vše je umocněno tím, že obhájci chrání svého klienta jen v rozsahu práv, soudem praktikovaných, protože vědí, že soudce je „vládce sporu“ a může subjektivně rozhodovat dle svého naladění. Tím, že by prosazovali právo obžalovaného v celém rozsahu psaného práva by mohli obžalovanému dle jimi zažité praxe jen ublížit. Jenže tohle je útěcha pro toho, kdo ví, že něco spáchal a ne pro toho, kdo je nevinen. Aspoň já chtěl být zproštěn všech obžalob proto, že jsem nic nespáchal, ne že to tak naštěstí vyšlo. A to nemluvím o tom, že by obhájci měli po soudu chtít, aby soud řádně reagoval na důkazy nezákonného jednání policejního vyšetřovatele a státního zástupce, křivé svědectví svědků obžaloby, lživé posudky znalců a přiznání k nezákonnému jednání správce konkurzní podstaty.

Mí obhájci ze mne šíleli a stále mi vysvětlovali, že hradecká konkurzní mafie do Prahy nedosáhne. Jenže já mám důkazy, že vedle nezkorumpovaných soudců dle mnoha rozsudků na Vrchním soudu sedí i tací, na které ta mafie dosáhne až do Prahy. Jak se s tím vyrovnat, když mně hrozilo, že půjdu sedět, a obhájci budou inkasovat tak jako tak. Obhájci tvrdili, že soudce je v tom nevině, protože jej do té role „třídního soudce“ vmanipuloval vrchní soud, když přikázal nesmyslnou obžalobu, kterou soud chtěl vrátit státnímu zástupci, projednat. Prostě spravedlivého soudce nepoznáte, protože bolševická tradice třídního práva jej vmanipulovala v očích nevinného obžalovaného do role třídního spolubojovníka dělnického pologramotného prokurátora a trestní řízení o hospodářských trestních činech tak chtě nechtě zůstávají poplatná bolševické tradici.

Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že obecné soudy jsou povinny opustit praxi třídního práva, kdy role soudců je téměř ztotožněna s rolí prokurátorů. Trestní řízení by před soudy mělo být takové, aby státní zástupce a obžalovaný si byli postaveni naroveň. Tohle se neděje, protože soudy praktikujíc bolševické zvyklosti nevyužívají zákonnou možnost nechat státního zástupce, aby si své důkazy prováděl sám. Státní zástupce zavalí soudce balastem nesmyslů s tím, že vady obžaloby je možno odstranit až v průběhu hlavního líčení. Ten státní zástupce je díky historickým souvislostem s téměř absolutní jistotou ekonomický ignorant a dle systémové teorie i právní ignorant, protože není vystaven žádnému vnějšímu ohrožení a musí v důsledku toho degenerovat. Jednoho takového jsem nalitého jak slívu potkal nedávno v jednu hodinu po poledni u hradeckého krajského soudu.

A teď soudce musí po státním zástupci papouškovat nesmírné idiotštiny. Já hnán pudem sebezáchovy jsem opakovaně chtěl, aby se soudce zeptal státního zástupce co tím důkazem chce prokázat a v mém případě ještě navíc, ke které z těch tří obžalob to patří, protože k realizaci práva na obhajobu bych měl vědět, zda se mne ten důkaz nějakým způsobem týká. Chtěl jsem vědět, že pokud soud presentuje ten či onen důkaz obžaloby, zda tím presentuje, že neplatí časová kauzalita nebo že se mohou prokazovat skutky, které obžaloby nezmiňují, nebo nezákonné skutky spoluobžalovaných, které státní zástupce nestíhá. Žádná odpověď, jen poukaz na nezbytné provádění důkazů obžaloby. Soudci nezbývá něž nasadit pokerovou tvář, z které nemáte ponětí zda u tohoto soudu stejně jako na státním zastupitelství neplatí, že 1+1=2. Aspoň v mém případě to soudce několikrát nevydržel a opakovaně vyzval mé obhájce, aby mne poučili, abych nepodceňoval jeho inteligenci.

Stejně nevíte, jak to soudce chápe či nechápe, co si myslí. To se prý dovíte až z rozsudku. Celou dobu hlavního líčení jakoby šlo jen o umělecký dojem. Tak jak to popsal prof. Parkinson ve svých zákonech. S mírou složitosti klesá zájem o podstatu věci. Nesmí se zapomenout, že soudce nemá k disposici žádnou technologii na analýzu a nebo jen deskripci složitých kauz. Žádné modely, vývojové diagramy, dataprojektory. Ve firmě byste takhle pracujícího právníka museli okamžitě vyhodit, protože by takhle znamenal jen nesmyslné vyhazování peněz a snižování autority vysokoškoláků v očích maturantů. Lineární verbální přednes důkazu není ve skutečnosti ničím jiným než datovým šumem, který zvyšuje informační entropii obžalob. Já na rozdíl od soudce měl stále k disposici počítač s všemi zákony i důležitými judikáty, digitalizovanými trestními spisy, dva obhájce, dva asistenty se čtyřmi tlustými šanony důkazů o tom, že obžaloba je na zakázku organizovaného zločinu, a měsíce před každým stáním pracně osmi specialisty zhotovovanou přípravu. To vše navíc hypertextově propojeno. Osobně jsem se s asistenty připravoval celých sedm let. Stejně jsem chvílemi nevěděl o čem se jedná a nakonec se vždy ukázalo, že to v soudní síni nevěděl nikdo a to tam byli i obhájci dalších osmi spoluobviněných.

Povinnost provést všechny důkazy obžaloby taky dělá ze soudce úplného blbce. Tedy aspoň v očích těch co vědí, co je logický součin. První nezákonná absurdnost obžaloby by měla vyloučit její úspěšnost. Přesto soudce musí dál pokračovat v přednesu všech „1+1=3,5“, která si pěstují státní zástupci v jejich doživotní sociální zajišťovně. Nakonec, když soudce obžalobě nevyhoví, tak jej státní zástupce pomluví, že je vinou soudcovi zkorumpovanosti, že ta „skvělá“ obžaloba neuspěla. Já měl přes všechnu tu dědičnou systémovou hrůzu hlavního líčení štěstí v silné osobnosti soudce a dokonce i státního zástupce, který se s idiotskými obžalobami, které psali jiní státní zástupci, sám nakonec neztotožnil.

Neštěstí pro nás všechny je v tom, že jsem ještě o obžalobě z hospodářské kriminality, která by měla hlavu a patu, neslyšel. Přesto byla spousta lidí odsouzena s tím, že určitě něco spáchali. Soudci to mají těžké, provádění důkazů obžaloby je takovým „brainwashingem“, který vymysleli čekisti, aby se soudci neměli tolik práce. Absence informačních technologií a neuvěřitelný rozsah zákonných norem dotčených hospodářskými kauzami nemohou vést k ničemu jinému než k nezvládnutelnému stresu soudce. Zákony se k ještě většímu chaosu v duši soudce v průběhu nejen trestných skutků měnily, ale s důsledky ve prospěch pachatelů se měnily po spáchání trestných činů.

Soudci a advokáty trpěné, státními zástupci praktikované pokračování v bolševické manipulaci soudcem má dva fatální důsledky. Prestiž našich soudců klesá a české podnikatelské ideje se musí anonymizovat v skrytu za zahraničním kapitálem. Nadnárodní advokátní kanceláře před českou justicí varují k naší škodě i zahraniční investory. Já být soudcem, tak už jen pro své pohodlí a duševní zdraví, když ne pro svou čest, nechám státního zástupce, aby si své důkazy provedl sám. Jen tohle musí stačit.

Soudce by se mohl soustředit jen na to, aby obhajoba dostala stejná práva jako obžaloba a na obžalobu by pak uplatnil ten logický součin. Jedinou úlitbou třídnímu právu by zůstala povinnost trpělivě vyslechnout všechny bláboly státního zástupce. Je jasné, že aplikace logického součinu v sociálním státě ovládaném populisty, které delegovala k moci většina podprůměrných voličů, je náročná, ale jak z krátkodobého tak dlouhodobého sobectví soudce se to musí vyplatit. Všichni bychom na tom vydělali. Nezkorumpovaní soudci by měli větší šanci naplnit jejich ústavní roli, to je poskytnout ochranu právům občanům tohoto státu.

Vedlejším efektem osvobození soudce k jeho základnímu poslání bude demaskování státních zastupitelství. Ukáže se, že vlastně neumí nic než hezky v skrytu v žoldu organizovaného zločinu v prvé řadě s konečnou platností zbavovat mafiány trestní odpovědnosti za jejich zločiny na právech občanů tohoto státu a právě touto jejich nekontrolovatelnou mocí tady prosazovat vládu organizovaného zločinu a korupce. Jen v mém případě si pamatuji, jak v srpnu roku 2000 mi můj vyšetřovatel ukazoval obří skříň neuzavřených případů, která mu má znemožnit zabývat se trestnou činnosti jeho přítele, bývalého prokurátora, kterou jsem Policii 14.7.2000 oznámil. Pachatelé všeho, co v té skříni hnilo, pak byli dále nestíháni, aby se vyšetřovatel mohl až do odchodu do lukrativního důchodu věnovat mému obviňování.