Jak čelit recesi fiskální politikou

Pavel Kohout

Recesi lze čelit zvyšováním vládních výdajů nebo snižováním daní. Co je lepší?

V obdobích recese bývá obvyklé, že vlády praktikují expanzivní fiskální politiku, což lze provádět dvěma způsoby:

• expanze cestou zvýšených vládních výdajů;
• expanze cestou snížení daňové zátěže.

Odborné názory na vhodnost obou cest se mohou lišit. Tradiční keynesiánský pohled má za to, že účinnější je zvyšovat vládní výdaje při nezměněné daňové zátěži, jelikož výdajový multiplikátor je vyšší než daňový. Touto cestou také argumentuje opozice (respektive ČSSD), která zdůrazňuje, že jde o „standardní učebnicový závěr“ - nehledě na to, že snižování daňové zátěže je v protikladu k ideologii této strany.


V praxi však mnohé „standardní učebnicové závěry“ neplatí, a Keynesův závěr o multiplikátorech je jedním z nich. Novější empirické studie podporují spíše snížení daní, zejména pokud je nečekané. Nedávná studie (Mountford, Andrew,Uhlig, Harald: What are the effects of fiskal policy shocks?, Working Paper 14551, NBER, 2008) dochází k závěru, že ze tří variant (mezi něž kromě dvou výše zmíněných patří i expanze v rámci vyrovnaného rozpočtu) je nejúčinnější deficitem financované snížení daní - ovšem pouze nečekané zvýšení, které neodpovídá očekáváním účastníků trhu.


Proč? Snížení daní působí rychleji a je lépe cílené než zvýšené vládní výdaje. „Vládní výdaje v kontrastu [ke snížení daní] nepůsobí anticyklicky. Spíše mají tendenci se postupně navyšovat, což má za následek procyklický šok.“ K podobnému závěru o malé účinnosti vládních výdajů dochází i jiné práce, zejména Blanchard a Perotti (Blanchard, Olivier and R. Perotti (2002): An Empirical Characterization of the Dynamic Effects of Changes in Government Spending and Taxes on Output, Quarterly Journal of Economics 1329-1368)

Z práce je zřejmé, že multiplikátor vládních výdajů je v praxi na rozdíl od učebnicové teorie velmi malý: Mountford a Uhlig uvádějí nulovou hodnotu během prvních čtyř čtvrtletí, Blanchard a Perotti jen nepatrně vyšší. Empirické studie tedy podporují snížení daní v době recese před zvýšením vládních výdajů.


Tím ještě není řečeno, že deficitní snižování daní je skutečně nejlepší. „Ačkoli nejlepší fiskální politikou pro stimulaci ekonomiky se zdá být deficitně financované daňové škrty, rádi bychom zdůraznili, že toto tvrzení by nemělo být chápáno jako jejich schvalování,“ zdůrazňují Mountford a Uhlig. „Tato práce pouze zdůrazňuje, že neočekávané deficitně financované daňové škrty fungují pro krátkodobou stimulaci ekonomiky - nikoli, že jsou smysluplné. Výsledné zvýšené dluhové břemeno může mít dlouhodobé následky, které jsou daleko horší, než aby ospravedlnily krátkodobý nárůst HDP. Kromě toho překvapení trhu nemůže být v žádném případě dobrou politikou.“

Závěr:

• pokud máme zvolit cestu fiskální stimulace (což je otázka), pak raději snížením daní než zvýšením výdajů;
• pouze nečekané snížení daní ovšem skutečně funguje.


Tento závěr není v souladu se standardními učebnicovými závěry v rámci keynesiánské teorie, dobře však odpovídá standardním učebnicovým závěrům monetarismu - který, zjednodušeně řečeno, tvrdí, že prostředky fiskální politiky jsou příliš hrubé a pomalé, a tudíž pouze monetární politika je schopna situaci řešit.

Teoreticky i prakticky nedořešenou otázkou je však problém, jaký typ snížení daní funguje lépe a který hůře jakožto krátkodobý stimulátor: zda daně z příjmu, DPH, eventuálně daně z převodu nemovitostí. Snížení posledně zmíněných by mohlo mít i příznivý mikroekonomický efekt ve smyslu usnadnění restrukturalizace podniků - alespoň podle některých názorů.

Tolik teoretické úvahy. Zde je pár praktických poznámek:


(1) V praxi by zvyšování vládních výdajů bylo chybné ještě z jiného důvodu. Ve veřejných financích se totiž krade. Krade se mohutně a krade se na všech úrovních. Krade se nepostižitelně a beztrestně, velmi často cestou zmanipulovaných veřejných soutěží, které jsou na míru šity předem určenému vítězi. Veřejné rozpočty jsou katastrofálně neprůhledné, rozhodující činitelé všech stran účinně vzdorují jakýmkoli pokusům o zlepšení transparentnosti.

Na veřejné finance jsou napojeny tisíce menších i větších soukromých penězovodů. Zvýšené výdaje by tak skončily z valné části v rukou politiků a jejich příbuzných či kamarádů. Nemám absolutně žádné iluze o poctivosti jakékoli strany, až už je to (v abecedním pořadí) ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS nebo Zelení. V míře nedůvěry jsem zcela nadstranický.

(2) Výraznější snížení daní z příjmu by ze strany české vlády bylo překvapením v každém případě.


(3) Nápad na snížení DPH u potravin je hloupý: v situaci, kdy jedním z hlavních rizikových faktorů z hlediska zdraví českého národa je nadváha a obezita, je zřejmé, že problémem je spíše nadměrná spotřeba potravin.