Raději švarcsystém než lidi na dávkách

Pavel Kohout

MF Dnes 14. února 2009

Ministr práce Nečas oznámil chystanou liberalizaci zákoníku práce. Ta chce mimo jiné firmám zjednodušit propouštění i nabírání lidí.

Nicméně nový zákoník práce vstoupí v platnost v ideálním případě až napřesrok. Nezávisle na Nečasovi byla o pár dní dříve publikována nepřesná zpráva, že Národní ekonomická rada vlády (NERV) prý navrhuje legalizovat „švarcsystém“. Jak to souvisí s nynější hospodářskou recesí?

V prvním pracovním dokumentu NERV se objevila formulace, že v rámci podpory zaměstnanosti se doporučuje „liberálnější přístup k práci na živnostenský list umožnit částečně závislou činnost formou smluv na IČO“. Nemá samozřejmě jít o „legalizaci“ švarcsystému, nýbrž jen o dočasně shovívavější přístup v době recese. Rozsah této tolerance je předmětem diskuse.

Kritici mohou samozřejmě oprávněně namítnout, že i v době konjunktury pracovali v mnoha firmách „živnostníci“ na místech řádných zaměstnanců. Proč tedy podporovat jev, který již hojně existuje? Kritici liberálního pracovního zákoníku zase mohou šermovat zájmy zaměstnanců.

Z povrchního hlediska se zdá, že obcházení zaměstnaneckých smluv je jen daňový únik a že liberální pracovní legislativa je dobrá jen pro podnikatele. Ale podívejme se na věc hlouběji. Žebříček zemí podle míry ochrany trhu práce z hlediska nákladů na propouštění vypadá podle Světové banky takto: Zimbabwe, Sierra Leone, Ghana, Zambie, Srí Lanka, Ekvádor, Mozambik, Rovníková Guinea, Egypt a Súdán. Toto je první desítka zemí, která zákonem nařizuje vyplácet nejvyšší odstupné.

Pokud jde o ochranu práv zaměstnanců v průběhu pracovního procesu, vede tato první desítka: Bolívie, Venezuela, Demokratická republika Kongo, Niger, Kongo, Panama, Angola, Rovníková Guinea, Guinea-Bissau a Maroko.

Snad i funkcionáři z Lidového domu připustí, že tyto země nejsou vesměs vzorem blahobytu. Málokterý zaměstnavatel v Zimbabwe nebo v Bolívii opravdu dodržuje velmi přísné zákony střežící blaho zaměstnanců. Mnohé firmy ostatně nejsou formálně registrované: podíl šedé ekonomiky v Zimbabwe činí 65 procent hrubého domácího produktu, v Bolívii 67 procent HDP. Obcházení formálních smluv (nejen zaměstnaneckých) je důsledkem přehnané regulace ekonomiky, zejména pracovního trhu.

A nyní zpět do české kotliny. Máme společnost s ručením omezeným, dva spolumajitelé, tržby takové, které stačí uživit rodinu, ale nezbývá na expanzi (jde o skutečný příklad). Firma provádí čistě duševní práci, takže velkorysé zrychlení odpisů nevyužije: k práci stačí pár počítačů a internet. Firma by ráda najala zaměstnance, nejméně jednoho analytika a jednoho obchodníka - a pak možná další. Ráda by, ale neudělá to. Proč ne?

Zaprvé, daně a odvody třeskutě zdražují pracovní sílu. Vyšší cena výrobního faktoru znamená nižší poptávku: elementární ekonomie. Zadruhé, když zaměstnanec onemocní, i malá firma je dnes povinna platit nemocenskou, což ji může snadno zruinovat. Zatřetí - co když ubude zakázek? Propouštění je složité (byť méně než v západní Evropě) a nákladné.

Ano, někdo může tvrdit - když nemáte peníze na případnou nemocenskou pro zaměstnance, tak raději nepodnikejte. Ale malé podniky vytvářejí v každé normální ekonomice většinu pracovních míst. Daleko více než všichni Philipsové, Hyundaiové, Škodovky a další státem dotovaní otesánkové dohromady. A téměř každý velký podnik původně vznikl z malé firmy.

Liberálnější přístup k práci „na IČO“ není zdaleka perfektním řešením. Ideální by bylo zavést flexibilní pracovní zákony na úrovni USA, Austrálie nebo Singapuru. Kdo má rád Evropu, nechť se podívá na Dánsko nebo Švýcarsko.

Ano, Nečasova iniciativa jde správným směrem: od Bolívie ke Švýcarsku.

Mezitím, v době nejhlubší recese, by větší vstřícnost vůči „ičařům“ mohla být východiskem z nouze. Je lepší pracující „na živnosťák“, nebo nezaměstnaný závislý na sociálních dávkách? Odpověď je snad zřejmá.

Daně a odvody třeskutě zdražují pracovní sílu. Když zaměstnanec onemocní, i malá firma je dnes povinna platit nemocenskou, což ji může snadno zruinovat. A co když ubude zakázek?

O autorovi| Pavel Kohout Autor je pracovníkem společnosti Partners, působí v Národní ekonomické radě vlády