Ministerský podraz

Milan Cabrnoch

Zdravotnické noviny, 5.3.2004

Předložení návrhu zákona vládou do parlamentu předchází dlouhý proces. Vláda nejdříve obvykle projedná věcný záměr zákona, ve kterém jsou popsány jeho principy. Poté příslušné ministerstvo vypracuje paragrafové znění, které je (mělo by být) projednáváno s odbornou veřejností. Dále je podrobeno nejprve resortnímu (vnitřnímu) a potom meziresortnímu (vnějšímu) připomínkovému řízení. Po jejich vypořádání (během kterého by ministerstvo mělo zohlednit připomínky, případně objasnit, proč tak neučinilo) projedná návrh legislativní rada vlády, což v případě návrhů MZ představuje často velký problém - rada bývá kritická.

Je jasné, že zveřejnění principů návrhu nebo jeho paragrafového znění vyvolá zájem těch, kterých se nový zákon dotkne. Obvykle se ozývají především ti, kdo s ním nesouhlasí a brání se. Už jsme si zvykli, že se zdravotníci bránit umějí, a to velmi účinně - dokladem je bezkonkurenčně nejvyšší počet ministrů zdravotnictví. Pro autory návrhu zákona a pro ministra zvlášť je tedy projednávání návrhu zákona před jeho předložením do parlamentu velmi nepříjemným obdobím, ve kterém musí prokázat, že je schopen komunikovat, ví, co chce prosadit, a umí ustoupit ve prospěch věci. Pro zákon jako takový je připomínkové řízení tím nejdůležitějším obdobím. Právě tehdy se odhalí (protože víc očí víc vidí) největší množství chyb a objeví se řada nových řešení. Pro opozici je připomínkové řízení možností seznámit se s tím, co "vláda zase chystá", mobilizovat síly proti principům, s nimiž nesouhlasí, a připravit se na jednání v parlamentu.

Pokud chce ministr prosadit do zákona nějaké problematické principy, musí se pokusit obejít odbornou veřejnost, připomínkové řízení, legislativní radu vlády a nakonec i vládu. Cestou k tomu je předložení pozměňovacích návrhů některým spřízněným poslancem až při projednávání zákona ve sněmovně (téměř kaskadérským kouskem to lze udělat i v senátu). Je to sice výhodné pro ministra, někdy snad i pro vládu, ale rozhodně ne pro všechny ostatní, kteří podle takto zpackaných zákonů musejí žít a pracovat. Odborná i laická veřejnost prakticky ztrácí možnost vyjádřit se k navrhovaným změnám. Naivní je ten, kdo si myslí, že několik úředníků na ministerstvu, ministr či poslanec dokáží připravit zákon dobře. Nedokáží.

Vládní návrh zákona, kterým se mění zákony o zdravotních pojišťovnách, se zabýval pravidly pro naplňování a užívání fondů pojišťoven, organizační strukturou VZP, orgány pojišťoven, volbou a odvoláváním jejich členů a právem veta pro zástupce státu, zaměstnavatelů a pojištěnců ve správní radě pojišťovny. S tím byl v prvním čtení ve sněmovně propuštěn k projednání ve výboru pro sociální péči a zdravotnictví. Během dalších tří měsíců návrh řada poslanců výboru prostudovala a někteří z nich připravili pozměňovací návrhy. Soustředili se přitom na relativně malý rozsah problémů řešených návrhem zákona. Nevnesli tedy do něj nové okruhy, jak se jindy často stává, nepokusili se o nepřímou novelu jiných zákonů. Je možné říci, že ve výboru nenavrhli nic, o čem by se už dlouho předtím nehovořilo a co by nebylo obsahem vládního návrhu.

Potom přišlo druhé čtení ve sněmovně. To je poslední možností, jak ve sněmovně navrhnout změnu v projednávaném návrhu. Pozměňovací návrhy, které může přednést každý poslanec, nemusejí obsahovat žádné odůvodnění, nejsou pochopitelně předmětem vůbec žádné diskuse - ani s veřejností, ani v připomínkovém řízení, ani v legislativní radě vlády, ani ve vládě a vlastně ani ve sněmovně. Během několika dnů se o nich hlasuje - ano nebo ne. Mnohdy, až příliš často, hlasují poslanci takto "nadivoko, na poslední chvíli" bez toho, že by věděli, co navržená změna způsobí - ti odpovědnější proto hlasují proti nebo se hlasování zdržují. První signál o připravovaném podrazu zazněl, když ve své úvodní řeči ministryně argumentovala ve prospěch změn, které ve vládním návrhu nejsou a ani v té chvíli nebyly předloženy jako pozměňovací návrhy. Tomu se vzápětí podivoval i poslanec ODS Miroslav Ouzký. V podrobné rozpravě pak následovala "smršť" rozsáhlých pozměňovacích návrhů, předkládaných poslanci vládní koalice, přičemž mnohdy šlo o členy zdravotního výboru. Tyto úpravy nebyly projednány s odborníky, s připomínkovými místy, s jinými resorty, s vládou, s opozičními poslanci, a dokonce ani s poslanci koaličními.

Poslanec Jaroslav Krákora (ČSSD) navrhl zavedení platebních výměrů a výkazů nedoplatků, které by měly posílit schopnost pojišťoven vybírat pojistné. Václav Votava (ČSSD) navrhl povinnost pojišťoven zasílat výpisy uhrazené péče všem pojištěncům i bez jejich žádosti. Jozef Kubinyi (ČSSD) navrhl zavedení zcela nového principu přerozdělování pojistného a zavedení fondu nákladné péče (návrh na šest stran textu včetně nové přílohy zákona!). Josef Janeček (KDU-ČSL) navrhl dokonce změnu v zákoně o pojistném na zdravotní pojištění, kterého se původní vládní návrh vůbec netýkal. Tento návrh se týká zvýšení pojistného u některých skupin plátců. Vladimír Říha (KDU-ČSL) navrhl zásadní změnu v naplňování fondu prevence pro VZP a změny v procesu schvalování zdravotně pojistných plánů pojišťoven. Během několika desítek minut se tak z relativně "malé" novely stala zásadní novela, která podstatně mění celé zdravotní pojištění a fungování pojišťoven.

Milan Cabrnoch
MUDr. Milan Cabrnoch
poslanec EP
člen Výboru pro zaměstnanost a sociální věci a náhradník ve Výboru pro rozpočtovou kontrolu
rezortní mluvčí klubu pro oblasti: ochrana spotřebitelů, zaměstnanost a sociální věci
Osobní stránky