Tesaříkův akord

Richard Tesařík

LN 20. června 2009

Hlavně ať se heká horem, a ne dolem...

Hekání při sportu je běžný jev. Jistě pamatujete Moniku Selešovou, u které to dokonce vypadalo, že heká schválně, aby rozhodila soupeřky. Pravdou je, že mně to lezlo na nervy strašně. Heknutí, které zaznělo čtyřnásobně, protože se odrazilo od všech ploch kurtů, bylo děsivé. Mám dojem, že někdo dokonce navrhl, aby se trestalo.

Kdo neheká, ale doslova řve, jsou vzpěrači. Je lepší, když ten tón ale vychází horem, a ne, jak kdysi slavně popsal Felix Holzmann pěvecký výkon svého syna, spodem. Mimochodem při karate je v útočné fázi výkřik či jakési heknutí povinné. Kiai! V podstatě to má jeden důvod, a to abyste se při úderu nenadechovali. Jednak je tam méně energie a potom, lehce vám vyrazí dech i jenom malinkatý protiúder. Vzpomínám, jak jsme před léty seděli s kamarádem v hospodě a sportovně jsme teoretizovali. Hučel jsem mu do hlavy, že když chce dát někomu pěstí, musí při tom vydechnout. Měli jsme samozřejmě vypito, a tak když se tam objevil nám dlouhodobě nesympatický člověk, kamarád se rozhodl, že radu vyzkouší. Asi se příliš soustředil na to vydechnutí, protože dostal levou pravou a bylo odbyto. Ráno však ke svému překvapení našel v náprsní kapse saka hodinky s přetrženým řemínkem. Spadly tam asi, když dostal tou levačkou. Byly to ale jenom laciné primky.

Hekání se občas ozývá také od sousedů. Ani nevím, co tam vlastně dělají. Že by tak pozdě večer stěhovali skříně? Lidstvo se hekání jen tak nezbaví.

Richard Tesařík
hudebník a herec