Hlubší skutečnost za slovy

Josef Mlejnek

HN 17. 3. 2008

Osobní vzpomínka na Radovana Lukavského
Když jsem se dozvěděl o smrti Radovana Lukavského, uvědomil jsem si, že s ním odešla i samozřejmá součást života několika generací. Vídali jsem ho od dětství v různých filmech pro děti i dospělé, prostřednictvím jeho hlasu k nám promlouvaly biblické příběhy nebo moudrost starověkých myslitelů.
Mnozí jej také pamatují z jeho divadelních rolí v Národním divadle a řada herců bude na něj vzpomínat jako na svého učitele. Nebyl jen výtečný čtec, ale také přednašeč: po několik desetiletí bylo jeho jméno spojováno s poetickou vinárnou Viola a s přednesem poezie Vladimíra Holana, především jeho Noci s Hamletem.

Jako stvořený pro uniformy
Zazlívá se mu, že v padesátých letech hrál v režimních filmech, krom menších rolí ve "veledílech" socialistického realismu jako Jan Hus nebo Jan Žižka. Ale hlavně je to postava poručíka SNB Václava Kota v Kachyňově socialistickém thrilleru Král Šumavy z roku 1959.

Přiznám se, že mne jako zhruba čtrnáctiletého chlapce právě tento film přímo nadchl. Nejenom svým strhujícím dějem, ale také obzvlášť sugestivní přírodní scenerií s mlhami na blatech i podobnou zpustošenou krajinou, jako byla ta ve vojenském prostoru na Karlovarsku, kde jsem vyrůstal. Navíc tam byla třasoviska, v nichž mohli pohodlně mizet ti, kdo zradili nebo selhali, aniž je bylo třeba odklízet klasickým způsobem.

Film ovšem nijak prvoplánově neagitoval, pohraničníci jako by dělali svou práci. Ideologický balast jsem tehdy nevnímal.
Kdyby panovalo větší uvolnění v mezinárodních vztazích, mohl být Král Šumavy nominován na Oscara. V Hollywoodu se koneckonců natáčely větší a ideologičtější levicové ptákoviny.

Radovan Lukavský měl paradoxní smůlu, že díky své velice dobře stavěné postavě byl hercem přímo stvořeným pro uniformované role. Připomínal mi mého otce, vysoký, s širokými rameny. Navíc měl charisma mužné přesvědčivosti a spolehlivosti, které později v sublimovanější, transformované podobě uplatnil u kněžských postav.

Hamlet, který se neutopil ve spekulacích
Rok 1959 však v hereckém životě Radovana Lukavského znamená důležitý mezník především díky tomu, že se na prknech Národního divadla objevuje ve své nejslavnější divadelní roli jako Shakespearův Hamlet. Přitom se k ní prý dostal náhodou, neboť Karel Höger, který měl Hamleta hrát, se role zřekl, jelikož se na Hamleta necítil.

Lukavskému bylo čtyřicet let a začínal jako dánský kralevic ve věku, kdy mnozí jiní končili. Jeho Hamleta jsem neviděl, znám pouze Lukavského filozofii této nesnadné postavy. Záměrně neříkám složité, protože nemá-li někdo potřebné subtilní metafyzické nástroje k Hamletovu uchopení, utíká se často k psychologizujícímu výkladu.

Máme tu pak Hamleta slabocha a váhavce utápějícího se v málo srozumitelných spekulacích. Nejen určitá filozofická formace, ale především křesťanství prožívané také a především jako výklad světa a člověka ve světě a před Bohem Radovanu Lukavskému umožnily tuto postavu nahlédnout v celé její hloubce.

Jeho patos už nepůjde napodobit

S postavou Hamleta zůstal Lukavský spojen i poté, co s divadelní rolí skončil, byť v proměněné podobě Holanovy poémy Noc s Hamletem.
Přiznám se, že mi coby Holanovu obdivovateli v šedesátých letech vadil u Lukavského interpretace Holana jistý až křečovitě rozmáchlý slavnostní patos. Vladimír Holan byl, jak známo, velký mág ne-li mystagog. Ale básník, básník metafyzický, se v něm i při pověstně "nesrozumitelných" pasážích vždy uměl držet země. Jeho epigoni troskotali vesměs na tom, že uvízli ve slovní mělčině.

Byl jsem ve svém mladistvém radikalismu vůči Radovanu Lukavskému nejspíš nespravedlivý. Když jsem po dlouhé době znovu slyšel básně Vladimíra Holana v jeho interpretaci, vnímal jsem i onu hlubší skutečnost "za slovy" Holanových originálů, které nelze plagovat.

Napodobit ostatně nepůjde ani zmíněná Lukavského slavnostnost, jak ji známe z přednesu ukázek z Bible nebo z jeho vypravěčských rolí. Zcizujícím způsobem ji použil režisér Petr Lébl ve svých (a Ladislava Stroupežnického) Našich furiantech v Divadle Na zábradlí v roce 1994: citované články z obecního zákona čte Lukavský stejným závažným způsobem, jaký známe z jeho přednesu například Platonových textů.
O křesťanství Radovana Lukavského jsem se dozvěděl před více než třiceti lety u Florianů ve Staré Říši - o pár dní jsme se tam minuli. V knize hostů se skvěl jeho zápis v tom smyslu, že se u Josefa Floriana ocitáme v "oáze Ducha Svatého". Což byla svatá pravda! Tehdy ještě nebyla rozkradena Florianova knihovna a žila většina jeho dětí.

Těm, kdo Lukavskému občas zatrpkle vyčítají postavy uniformovaných příslušníků, je na místě připomenout, že mu to život v totalitním zřízení nijak zvlášť neulehčovalo a různým tu větším, tu menším diskriminacím byl coby praktikující katolík vystavován nejen on sám, ale také jeho nejbližší.

Četl téměř hodinu a nikdo ani nedutal
Osobně jsem se s ním setkal pouze jednou, před téměř deseti lety v Galerii ve Šternberku.
Tehdy ji vedl Pavel Brunclík, který zvláštního "dvoukomorového" prostoru galerie dokázal využít k neopakovatelným experimentům. Vystavil tehdy vedle grafik Bohuslava Reynka také obrazy Václava Boštíka. Srovnání analogické snad jen setkání svatého Františka z Assisi se svatým Janem od Kříže.
Měl jsem tam pohovořit především o Reynkově díle a pan Lukavský měl číst básníkovy verše, dle vlastního výběru. Cestoval jsem vlakem, a když jsem v Olomouci vystoupil, tak jsem ke svému údivu zjistil, že týmž spojem přijeli Radovan Lukavský se svou paní. Můj údiv vyplýval především z toho, že daleko menší mistři nechávali a nechávají pro sebe obyčejně posílat automobil.

Byl pobledlý a unavený, protože předtím prodělal virózu, ale nechtěl pořadatele zklamat. V galerii měli "plný dům", nebylo skoro k hnutí. Pan Lukavský si vybral i některé obsáhlejší Reynkovy básně i básně v próze a četl je se zvláštní úspornou uměřeností, přesně po jejich smyslu. Četl téměř hodinu, nikdo nedutal, a pak ještě diskutoval, otázek bylo hodně.
Já jsem mimo jiné odpovídal na dotaz, jak jsem se k Reynkům do Petrkova vlastně dostal. Vyložil jsem krátce svou petrkovskou historii a prohlásil jsem, že za jednu z nezasloužených šťastných výsad považuji fakt, že mohu k Reynkům docházet jako domů.

Pan Lukavský se přiznal, že v Petrkově doposud nebyl a že by Reynkovy rád navštívil. Myslel si, že k návštěvě je zapotřebí naplnit nějaké protokolární úkony a trochu s nedůvěrou přijal mé ujištění, že stačí dát po telefonu den předem vědět. Ani nevím, jestli cestu do Petrkova nakonec uskutečnil.

Snad zaslechl: Vejdi v radost svého pána
Naposledy jsem Radovana Lukavského potkal docela nedávno před Stavovským divadlem, měl jsem od Jana Nebeského převzít nějaké fotografie. Herec přicházel na zkoušku a já si všiml, jak pokročilým věkem zdrobněl, a vzpomněl jsem na slova našeho pana faráře, že od určitého věku rosteme do země.

Nemám rád slova o nebi fotbalovém, hokejovém nebo dokonce nebi divadelním. Jednak proto, že je pronášejí vesměs lidé, kteří v nebe nevěří, jednak proto, že nebe je jen jedno. A mohu také vyslovit přesvědčení, že Radovan Lukavský "při vstupu" zaslechl slova ne nepodobná těm, která čteme v Matoušově evangeliu v podobenství o hřivnách: Služebníku věrný a dobrý, vejdi v radost svého pána.

Autor je literární a divadelní kritik

Radovan Lukavský
Narodil se v listopadu 1919. Vystudoval herectví na pražské konzervatoři. Od roku 1957 až do své smrti působil v Národním divadle. Jeho nejslavnějšími rolemi byly Obchodník s deštěm, Hamlet nebo Tomáš Becket. Ztvárnil i stovky filmových a televizních postav. V rozhlase mimo jiné namluvil 17 biblických příběhů.

Josef Mlejnek