O lajdácích a solidaritě trochu jinak

Přemysl Sobotka

Právo, 05.12.2005

Ke svému výroku z kongresu ODS, že tato strana má silný sociální program, který však není založený na solidaritě s neschopnými lajdáky, se bez ostychu hlásím, přestože redaktor Alexandr Mitrofanov v článku ODS prodává novou orientaci (Právo 29. 11.) termín lajdák v závěru svého článku dezinterpretoval směrem k zaměstnancům a tuto záměnu poněkud nekorektně přisoudil mé osobě.

Nemám ve zvyku za každou cenu reagovat na dílčí novinářská tvrzení, ale proti tomu, abych byl označován za člověka, který pohrdlivě hovoří o lidech, které živí jejich každodenní práce, se musím zcela zřetelně ohradit. Nejdříve však považuji za správné osvětlit své chápání pojmu sociální solidarita. Ta podle mne nemá základy ani konzervativní, ale ani socialistické. Sociální solidarita má základ mimo politické ideologie a směry. Vznikla jako reakce na konkrétní potřebu zcela určitých sociálních skupin a to bez pomoci socialistické ideologie a určitě bez pomoci socialistického státu.

Jinak je to se skutečnou sociální solidaritou v moderním pojetí. Základem socialistické solidarity je plošná solidarita z centrálního zdroje, bez jakékoli kontroly a bez ohledu na finanční možnosti tohoto zdroje. Kromě nespravedlnosti, která daňovým poplatníkům vzniká tím, že je téměř nemožné vyloučit vyplácení solidárních finančních podpor neschopným a také všehoschopným lajdákům, jsou zde ještě větší nebezpečí. Socialistická solidarita tím, že nebere ohled na zdroje, čerpá finance nad možnosti rozpočtů, a tím vede ke stále většímu zadlužování. Největším nebezpečím, přímo neštěstím, je ale to, že tento typ pomoci je pomoc bez naděje. Vychovává příjemce k pasivitě a k pocitu, že na solidární pomoc má zákonný nárok. Takový člověk bez aktivity a bez naděje postupně ztrácí sociální návyky a nakonec se může stát i tím, koho jsem nazval neschopným lajdákem.

Solidarita založená na konzervativních základech vychází z jiné a to velmi staré zkušenosti. Pomáhat potřebným, nikoli plošně, ale adresně a to tak, aby potřební věděli, že pomoc má charakter přechodný, sloužící jen k usnadnění nového startu. Jen takový typ pomoci má v lidské společnosti smysl a vychovává pocit odpovědnosti každého člena této společnosti za sebe sama i za celek, s nímž solidarizuje. Je to pomoc naděje a vychovává k odpovědnosti.

Proto tvrdím, že ODS má silnou sociálně spravedlivější vizi než socialisté. A že vize skutečné solidarity má konzervativní základ, že socialisté tento základ překroutili a vizi v podstatě pokřivili. Dokonce tvrdím, že kdysi solidarita socialistických organizací vyšla z tohoto konzervativního základu.

Chápu, že Alexandr Mitrofanov chtěl svůj článek v zájmu jeho větší čtivosti vygradovat či vypointovat, ale tento pokus je zcela zavádějící a nelze než jej v jeho celkovém vyznění označit za demagogický. Celý svůj život obdivuji lidi, kteří ve své profesi vynikají, ať jde o skláře, lékaře, učitele, dělníky či třeba řidiče dálkové dopravy. Stejně tak bytostně nesnáším lajdáky všeho druhu. Proto jsem i v otázkách sociální politiky kritický k těm, kteří nadmíru zneužívají sociální dávky, jež pocházejí z peněz zaměstnaných lidí a které jsou určeny pro ty, kteří se ne vlastní vinou dostali do situace, kdy jsou nuceni využít sociální síť. Myslím si proto, že i mé výroky z kongresu ODS jsou v tomto světle pochopitelné a zcela srozumitelné.

Přemysl Sobotka
Předseda Senátu