Podle četných dnešních komentářů by se mohlo zdát, že Česká republika právě zažívá epidemii politického centrismu. Levice údajně ztrácí, protože dnešní hlasovací blok sociálních demokratů a komunistů by ve Sněmovně nezískal nadpoloviční většinu hlasů, pokud by se volby konaly zítra a dopadly tak, jak naznačují průzkumy veřejného mínění. Dokonce se objevily i úvahy o tom, že strana zelených je „mírně napravo“, protože část nástrojů, které hodlá podle svých internetových stránek prosazovat v rámci svého ekonomického programu, má blíže k tomu, co prosazuje ODS než k tomu, co prosazuje ČSSD či KSČM. Jak málo stačí, aby byl nový střed (či dokonce nový pravý střed) na světě!

Pomiňme hned v úvodu jinak ale bezpochyby relevantní námitku, že vyhrávat jest nutno volby, nikoliv průzkumy veřejného mínění. Jistě, je to pravda. Pokud bychom ale připustili, že náhlý výkyv v dlouhodobě sledovaných voličských preferencích politických stran nemá svůj vzor v realitě (se kterou tedy nemá nic společného), mohli bychom veškeré podobné průzkumy zrušit úplně, a nevšímat si jich vůbec.

Existují dvě možnosti, jak v takovéto situaci uvažovat. Buď půjdeme studovat detaily konkrétního politického a volebního programu této strany, a dumat nad tím, do jaké míry jsou použité formulace a teoreticky popsané či nominálně pojmenované hospodářské politiky bližší dnešní české politické levici, či politické pravici.

Druhou možností je podívat se, jaké návrhy v průběhu celé své existence Strana zelených v české politice prosazovala a jaký typ návrhů prosazují obecně v evropské politice politické strany, které si zvolily toto jméno. Podívat se, co je na prvním místě jejich programu, zda je to člověk a jeho svoboda, či zájmy rostlin a živočichů, planety Země, „trvale udržitelný“ rozvoj, a podobně. Vzpomenout si, jaké prostředky takto se označující skupiny používají. Zda je to dialog a diskuse rovnoprávných stran, byť v mnohém často ostře nesouhlasících, nebo demonstrace, nátlakové akce, politická spolupráce s různými NGOs, a přesvědčení, že oni vědí lépe než kdokoliv jiný, jaká jsou ta „správně spočtená“ a ještě přijatelná rizika, množství zplodin, a všech možných dalších parametrů ekonomické činnosti člověka.

To, že si strana pánů Patočků, Uhlů a Beránků dnes nasadila uhlazenější tvář bývalého ministra Bursíka říká sice mnoho o jejích mocenských ambicích, nemění však nic na její radikálně levicové podstatě. Strana zelených dnes nemá jiné členy, jiný program, cíle či priority, než tomu bylo před třemi, pěti, deseti či patnácti lety.

Toto stále ještě relativně nové levicové hnutí, které je v mnohých ohledech jednoznačně nalevo od tradiční sociální demokracie kontinentálního typu, má své historické kořeny v západoevropské revoltě roku 1968, kdy zejména ve Francii a v Německu studentští vůdci rozhýbávali masy studentů do kvazirevolučního pohybu, vln stávek, demonstrací a nepokojů, kdy byly formulovány radikální požadavky pod rudými prapory, na nichž se skvěly portréty Mao Ce Tunga, Lva Trockého, V. I. Lenina a Karla Marxe.

Neúspěch revoltujících „situacionistů“ a porážka jejich hnutí vedla povětšinou k jejich postupnému zabydlování se v politickém establishmentu tehdejší západní Evropy. Hnutí zelených tak vzniklo začátkem 80. let ve Francii a Německu, a jeho duchovním otcem a stálou „morální autoritou“ číslo jedna je legendární Daniel Cohn-Bendit, přezdívaný „Rudý Dany“ - studentský vůdce z pařížských barikád května roku 1968. Ten je také již po druhé volební období poslancem Europarlamentu za „evropské“ Zelené, jejich pozdější mluvčí a dnešní spolupředseda této frakce EP.

Strana zelených by se podle všech výzkumů agentur pro výzkum veřejného mínění dostala do Poslanecké sněmovny a získala by 6-10% voličských hlasů, čemuž odpovídá přibližně 12-20 poslaneckých mandátů z celkových 200. I podle všech průzkumů v posledních týdnech by tak levice (komunisté+sociální demokraté+zelení) získala pohodlnou většinu, často dokonce převyšující 110 mandátů.

Líbivý šat politické korektnosti, který si dnes naši zelení navlékají, má zastínit jejich skutečné vyhraněně levicové cíle. Bohužel, není to poprvé, co se levicové straně daří v této zemi před volbami vydávat se za něco úplně jiného, než ve skutečnosti je.

Dnes již skutečně nehrozí nástup komunistů z roku 1946, kteří tehdy účelově (a klamavě) zdůrazňovali svou podporu drobnému podnikání a parlamentní demokracii. Kdy už konečně přestaneme bojovat minulé bitvy a začneme pojmenovávat dnešní rizika (i politické strany) jejich pravými jmény?





Zkrácená verze tohoto textu vyšla 29. 3. 2006 v Hospodářských novinách.



* * *



Diskuse pod tímto článkem na internetové verzi Hospodářských novin 29. 3. i na Neviditelném psu 30. 3. byla velmi živá.



Reaguji tedy na tři nejčastěji se objevující námitky:



1. Dělení na levici a pravici je už zastaralé, zaspal jsem dobu, moderní politologie je už dávno vpředu.

Přesné! Toto je totiž jedním z definičních znaků „nové levice“, o které jsem psal, a kterou v České republice není, na rozdíl od Velké Británie nejsilnější levicová strana, tedy sociálnědemokratická strana u nás a labouristé v UK.) Tam jde o „New Labour“ a koncem 90. let, jen co upevnil své mocenské pozice, takto dotvořil (či alespoň přejmenoval, pozorovatelé se různí) svou stanu Tony Blair. Konzervativci v Británii okamžitě přišli ve volbách roku 2001 s volebním heslem heslem „New Labour = New Danger“, (noví labouristé = nové nebezpečí), ale toto je jen ilustrace.

Základním znakem nové levice je to, že se distancuje od levice staré, kterou bylo především možno otevřeně za levici označit. Nejen to, distancuje se od celého starého politického systému, politického spektra, které dělí strany na politickou pravici a politickou levici. Na něco takového se u nás sociální demokracie „nezmohla“, i tak by to bylo možno říct, a tak poptávku po levici nové uspokojují ti, kteří s touto ideou v Německu a ve Francii před 20 až 30 léty přišli, totiž zelení.

Nová levice se tedy nepozná podle toho, že nutně musí být „zelená“, a ani já to ve svém textu nikde netvrdím. Nová levice totiž především odmítá celé pravolevé dělení, odmítá se za levici považovat, dokonce se za to téměř až stydí. Běžte k čertu se starými pravými nebo levými partajemi, říkají. My přinášíme skutečnou kvalitativní změnu v rámci celého politického systému.

Nová levice tedy opět hledá jakousi „třetí cestu“, Tony Blair takto dokonce nazval jednu svou knihu, ale to by už skutečně bylo na jinou úvahu.



2. Naši zelení jsou jiní, lepší, než ti zdivočelí němečtí, nebo francouzští. A hlavně: podívejte se do Bursíkova programu! Je to slušný člověk a možná i liberál.

Podle těchto lidí mají naši zelení údajně jiný program, cíle a priority než před několika měsíci. Původní Patočkův program „Vize ekologické demokracie“ byl údajně zcela zavržen a nahrazen novým, Bursíkovým programem „Kvalita života“. Rozdíl obou textů je prý zásadní.

A toto je přesně ten typ úvah, proč nevěřím, že by mělo smysl u nás, v podmínkách české politiky, cokoliv očekávat od neproběhlého polistopadového přejmenování naší komunistické strany. Představte si, že by skutečně změnili název a ze všech svých stranických dokumentů dali pryč „to slovo.“ Že by tedy najednou měli jiný název a úplně jiný program. Natolik jiný, že rozdíl obou textů by byl „zásadní.“ Už by to tedy nebyli komunisté.

Cože? Už by to skutečně nebyli komunisté? A kdo tedy? Měli by snad jiné ideje, jiné představy, jiné návyky, jiné cíle a tužby než ty komunistické, které (s jistým deformováním) deklarovali, prosazovali a vykonávali po celých poválečných 40 let?

Změna vedení a programu (či dokonce názvu) je tedy často čistě účelovou, předvolební záležitostí. Ze Strany zelených totiž (samozřejmě) neodešli ti její členové, kteří po celá dlouhá léta podporovali program pana Patočky. Jsou v ní a určují politiku této strany, nebo ji alespoň zásadně ovlivňují.



3. Ten, kdo takto píše o zelených je zlý a aprioristický člověk, který druhým křivdí. Pravděpodobně jen úlisně opakuje po svém chlebodárci, neví vůbec co píše, je hloupý, nepřející a nemá rád diskusi, nesnáší cizí názor, který okamžitě odsuzuje a nálepkuje.

Chci říct toto: umím si představit, že by někdo třeba napsal článek, ve kterém by rovnou přímo srovnával zelené s extremisty či dokonce teroristy, (západo)německou extremistickou skupinou Frakce Rudé Armády ze 70. a 80. let či její italskou obdobou Brigate rosse (Rudé brigády.) Nebo by prostě jakkoliv jinak onálepkoval tuto stranu jako extremistickou či přímo demokracii nebezpečnou.

Nic takového já ale nikde nedělám, protože například toto skutečně není korektní argument. Toto by byla skutečně demagogie a nebylo by se možno divit, kdyby někdo autora takových textů označil jako nekvalifikovaného či neschopného střízlivého úsudku.

V mém textu není řečeno, zda jde o stranu dobrou či špatnou, pouze se snažím ukazovat na kořeny tohoto levicového hnutí, a snažím se také ukázat, že změnou na postu předsedy či reformulacemi v aktuálním předvolebním programu se nic nemění na politické charakteristice této strany.

Prostě mám svůj názor, říkám ho (i tímto dodatkem) a to je všechno. Někdo se mnou souhlasit bude, někdo ne. To, že má někdo jiné politické přesvědčení, přece ještě neznamená, že je považován (třeba mnou) za zlého, zákeřného, nízkého, či rovnou škodlivého a nebezpečného člověka.