Kinematografický fond čtyřnásobným?

Michal Petřík

„Rozdíl mezi americkou a evropskou kinematografií je v tom, že zatímco v Americe mají spoustu prostředků, ale jen velmi málo nápadů, v Evropě máme spoustu nápadů, ale jen velmi málo prostředků,“ mudruje v jednom z nedávných filmů francouzského režiséra C. Lelouche jistá komická postavička (hraje F. Luchini.)

V zemi galského kohouta, kde je otázka kulturní identity vnímána natolik silně, že je považována za součást „civilisation francaise“ či „l´exception francaise,“ (francouzská výjimka), je filmový průmysl státem (tedy zákony) podporován čím dál tím více.

Srovnáme-li však například francouzskou filmovou produkci let 60. a 70., kdy jejich stát prostřednictvím národní kinematografie ještě tak masivně nebojoval s kinematografiemi (a invazemi barbarů) cizích zemí, se situací dnešní, na výsledku to vidět není. Ruku na srdce: kolik skutečně dobrých a v posledních 10-20 letech natočených francouzských filmů známe v porovnání s těmi staršími?

Francouzský model státem (čili zákonem) organizované redistribuce podpory národní kinematografie byl však u nás tak dlouho prosazován, až byl nakonec ve Sněmovně odhlasován. Podle zákona by se tedy měly vedle kin, tak jak tomu dnes již je, podílet na podpoře české filmové tvorby i další subjekty, které při své podnikatelské činnosti využívají filmového díla, jako jsou provozovatelé prodejen a půjčoven videonosičů a provozovatelé televizního vysílání.

Je zaváděn poplatek z audiovizuálního představení, který je obdobou nyní existujícího příplatku k ceně vstupného, nově však má být počítán nikoli jako dosavadní jedna koruna, nýbrž jako tři procenta z ceny vstupného. Poplatníkem mají nově být i všichni provozovatelé televizního vysílání. Poplatek je stanoven jako tři procenta z takzvaného základu, kterým jsou celkové výnosy provozovatele televizního vysílání za kalendářní rok z poskytování prostoru pro odvysílání reklamy nebo teleshoppingu ve svém vysílání.

Pravidla (a už vůbec ne pravidla popsaná v nějakém zákoně) pro rozdělování prostředků z fondu navíc žádná neexistují. Proti rozhodnutí Rady Fondu nebude existovat žádný řádný opravný prostředek. Zákon také umožňuje, aby Rada Fondu přidělovala finanční prostředky na rozvoj kinematografie i svým vlastním členům(!)

Exkluzivní pohled na film jako na formu boje proti bývalé komunistické totalitě, zdá se, zapustil kořeny silněji, než si se mohlo na první pohled zdát. Film však není jedinou oblastí kultury, a proto jde dnes spíše jen o ustrnutí ve filmovém žánru jako ve výrazovém prostředku. (Již zmíněná Francie v této oblasti drží primát se svým národním vynálezem, předchůdcem internetu „Minitelem“, který byl za vydatných státních dotací a subvencí po celá 80. léta ve Francii rozšiřován. To je také příčinou toho, proč ještě před několika léty byla tato jinak vyspělá evropská země na chvostu vyspělého světa co do penetrace internetovými přípojkami.)

Český film není v krizi, jen se změnila poptávka publika a přibylo mu více konkurentů. Už nikdy nemůže plnit roli, jakou hrál v období svého největšího rozkvětu. Jde o dlouhodobý jev, který s větším či menším množstvím státem (zákonem) vymáhaných a členy Rady Fondu přerozdělovaných peněz pro tuto oblast nemá nic společného. Filmoví lobbyisté to však nepochopí nikdy. Není to v jejich zájmu.

Volání po tomto způsobu podpory naší domácí kinematografie nová a kvalitní díla nepřinese. Nebo snad chceme tvrdit, že za „zlatá šedesátá,“ kdy v oblasti filmu u nás vznikla takzvaná „nová vlna“ českého filmu, která se mohla hrdě postavit vedle svého francouzského sourozence (“nouvelle vague“), vděčíme plánovitému systému přidělování prostředků v rámci naší socialistické kinematografie?

Politická témata, která z důvodu cenzury a autocenzury typické pro totalitní komunistický režim, nemohla být diskutována otevřeně a veřejně, byla hltavým divákem dychtivě očekávána na filmovém plátně (přijde „ostrá šleha“?)

Po dlouhá desetiletí jsme tak žili v době (a iluzi), že už jen samotná skutečnost, že někdo řekne, jak je zle, automaticky znamená, že už je lépe. Role filmu byla v tomto našem minulém světě proto úplně jiná, než v dnešním světě svobody a plurality, mimo jiné i díky kdysi nepředstavitelné dnešní rozmanitosti nabídky kulturních žánrů v různých vyvedeních.

Zákon pro potěchu „těch našich od filmu“, je tedy na světe. Arogance intelektu opět promluvila: o své ceně si rozhodneme sami. Peníze si vezmeme zákonem.

Pokud vyjde ta lepší varianta, pak se v případě přehlasování prezidentského veta tohoto zákona naše kinematografie vrátí do dob protektorátních veseloher. Jen s tím rozdílem, že tenkrát šlo přece jen o soukromý byznys, jehož financování nebylo vymáháno žádným zákonem.

V té horší variantě budeme zahlceni sériově produkovaným filmovým brakem (jako v první polovině 70. let,) v němž odvážné jeřábnice jezdí na své Jawě 350 (hrála Ida Rapaičová.)

Hollywood tak bude (konečně) užitečný a našemu filmu pomůže. Většina dnes v našich kinech uváděných snímků je totiž americké provenience. Ti, kteří si koupí lístek, aby se na tento (škvár, jak jinak) šli podívat, tak přispějí na český film nikoliv jednou korunou jako dosud, ale celými třemi procenty ze (samozřejmě už zvýšené) ceny svého lístku, což je i při dnešních cenách od 90 do 160 Kč několikanásobkem dnešního příspěvku.

Díky filmové produkci Hollywoodu, novému kinematografickému zákonu a osvícené Radě Fondu by tak český film mohl vyprodukovat ještě nejedno „hodnotné“ dílo.





Zkrácená verze vyšla 18. 5. 2006 v Lidových novinách