Al Gore zachraňuje Zemi

Michal Petřík

Když jsem šel na dokumentární film Nepříjemná pravda (An Inconvenient Truth, USA 2006, režie D. Guggenheim), jehož jediným protagonistou byl bývalý Clintonův viceprezident Al Gore, iluze jsem si rozhodně nedělal. Netušil jsem však, že budu natolik „osloven“, že se budu chtít se svými zážitky podělit tímto způsobem.

Šlo o ideologickou a ekologisticky laděnou přednášku, která v sobě zahrnovala snad všechny nectnosti, jichž se mohla dopustit. Grafy bez měřítka, značek a jednotek, citová hra, za kterou by se nemuseli stydět ani aktivisté Greenpeace, (např. kreslená ukázka, ve které lední medvěd plave, plave, nenalézá kru, na níž by si mohl odpočinout, a ta, kterou našel, se rozlomí a neunese ho, takže plave dál, vstříc své jisté smrti.) Naprostá absence obhájení metody, jakou se k výsledným závislostem, úměrám a predikcím došlo, zato však maximální extrapolace těchto tragických výsledků, a blížících se katastrof (nová doba ledová?) A pak přichází politik – zachránce, který (jako jediný) katastrofu odvrátí a tím také zachrání celé lidstvo.

Ekologie je samostatná vědní disciplína, disponující vlastními metodami poznávání, původně vzniklá pro zkoumání různých vztahů v systémech rostlin, živočichů a neživé přírody. U nás například příslušné pracoviště Československé akademie věd v 80. letech 20. století vybavilo vysílačkami bažanty a sledovalo jejich pohyb „v prostoru a čase,“ jak se sluší říct, aby to vypadalo dostatečně vědecky. Problém a pověstné uklouzávání po banánové slupce ale začíná tam, kde zahrneme do těchto ekologických úvah i člověka a jeho aktivity (ostatně jistým typem vysílaček jsme dnes vybaveni všichni, že?)

Od prvních výzkumů jednotlivých ekosystémů rostlin a živočichů bychom tedy neměli sklouznout k neadekvátním analogiím či dokonce extrapolacím do oblasti ekonomických aktivit člověka, takzvaných „přírodních“ zdrojů a ohrožením pro život člověka na této planetě.

To, co je podstatné a společné pro pravidla a zákonitosti, jež platí například pro onen pověstný Mendlův hrách na pokusném pozemku, či pro pohyb zvířete s vysílačkou, je však něčím zcela jiným než tím, co je charakteristické pro ekonomické aktivity člověka a jeho život v sídlech na této planetě. Bohužel, mnoho lidí si to skutečně stále neuvědomuje nebo nechce přiznat, protože by tím přišli o velkou část svého „argumentačního“ arzenálu.

Bývalý viceprezident USA Al Gore nám tak ve svém stominutovém dokumentu nabízí směsici katastrofických scénářů, nesčetněkrát vyvrácených malthuziánských frází a to, co by dnes nepublikoval snad už ani pověstný Římský klub, Meadowsovi a Mishan. Celá show tak připomíná dekadentní večírek (se suchým chlebem, suchým salámem a suchým Martini) těch, kteří vědí, že je nic nestojí občas pomyslet na chudé v Africe.

Hlavní argumentační přístup této one-man show je možno vyjádřit slovy „tak nějak to asi bude,“ jak lze alespoň odhadnout podle přikyvování chápavých žen v prvních řadách Al Gorova publika. Zásadní chybou –a zároveň charakteristikou- všech těchto scénářů je totiž předpoklad, že to, co je podstatné pro život rostlin a živočichů, to, co je podstatné pro život člověka. Tvůrci katastrofických scénářů vycházejí z předpokladu, že lidské poznání je již prakticky u konce, vývoj efektivnějších technologií je již zastaven a že svět je statický, jednou provždy daný a jednoduše predikovatelný.

Zní ho hrozivě: zaplavený Manhattan, Nizozemí mizící pod mořskou hladinou (kolikrát jsme takové předpovědi již slyšeli, a nikdy se nenaplnily), ostrov jménem Florida, padající kusy ledovců jak v Arktidě, tak v Antarktidě, mizející horské ledovce, snižující se diverzita, příliš brzy se líhnoucí larvy, vyprahlá země, povodně a záplavy, hladomor.

Do sta minut se vešla i prakticky zcenzurovaná ozonová díra, která byla údajně odstraněna v důsledku akcí typu Kjótský protokol, velké zásluhy Al Gora. (Jen nevím, kde se náhle vzalo tolik ozonu, aby „díra zarostla,“ když byl ozon údajně zničen nenávratně, jak jsme byli týmiž hlasateli apokalypsy před několika lety varováni.)

Do filmu se autorovi hodil i jeho vlastní syn, po jehož úrazu si teprve uvědomil, co je na světě důležité, i autorova vlastní sestra, která v následku celoživotního kouření zemřela na rakovinu plic. Ani zde tedy nechybělo náhlé prozření či až zjevení, typické pro náboženské rituály.

Jedna z českých recenzí tohoto filmu (Metropolis, Jakub Macek) v závěru říká: „snímek vlastně nijak nepřekračuje stín klasického amerického politizujícího dokumentu, kombinujícího apel a argument s elegancí schopného podomního prodejce vysavačů.“

Ve filmu o vědu nešlo, o ekologii rovněž ne, maximálně o politické zneužití ekologických témat a přístupů. Ti, kteří (například) sledují pohyb zvířat s vysílačkou totiž obvykle nepřicházejí sdělit publiku, že to, co svým výzkumem zjistili, je opravňuje žádat o zvolení do politických funkcí.

Nezbývá mi tedy, než svůj filmový zážitek, ve kterém se pohybuje hlavní hrdina na vysokozdvižné plošině, aby na grafu ukázal, kam až podle jeho extrapolací dosáhne za několik let koncentrace karbonoxidových plynů v atmosféře, přirovnat k jisté populární prodejně-marketingové akci rozšířené před 15 lety: Chceš zhubnout? Zeptej se mě jak!

Vyšlo v časopise Euro č. 47/2006