Ještě před dvěmi léty jsme mohli slýchat výhrůžky, jaká tragédie by nastala, kdyby Česká republika ústavní smlouvu neschválila. Pokud by se ale tenkrát mnohým zastáncům euroústavy předložily všechny dnešní ústupky, byli by autoři změn, na nichž se Rada EU shodla, patrně označeni za zahořklé skeptiky, kteří jsou proti Evropě.

Na druhé straně se však staré členské státy (s uspokojením) shodují: symboly (pojem „ústava“, hymna, vlajka, atd.) zmizely, podstata zůstává zachována. Ze změn, které měla euroústava přinést, mají být zachovány téměř všechny, jen se tak stane poněkud méně okázalým způsobem.

Vznikne jednotná zahraniční politika Unie vykonávaná novou institucí, která pouze -proti původnímu návrhu- neponese název „ministr zahraničních věcí Unie,“ ale „vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“ Má rovněž skončit dnes platný systém, který garantuje prostřednictvím rovné rotace půlroční předsednictví každé z členských zemí. Má být nahrazen, jak požadovala euroústava, novou institucí Předsedy Evropské rady (považovaného za „evropského prezidenta“) s mandátem dva a půl roku.

Listina základních práv, která až dosud nebyla právně závazná, protože nebyla součástí zakládajících smluv, sice nebude do žádné ze smluv přímo opisována, explicitní odkaz jí však zajistí (s výjimkou Velké Británie) právě tu míru právní závaznosti, jakou měla v rámci euroústavy. Právní závaznost Listiny je však zcela bezprecedentním průlomem například pro vymahatelnost vlastnických práv, jimiž se dnes EU nezabývá. Vlastnická práva k majetku v ČR se tedy budou moci stát -na rozdíl od dnešní situace- předmětem soudních žalob na úrovni EU.

Mezivládní konference, která má podle detailních instrukcí ze závěrů německého předsednictví začít příští měsíc, musí svou práci skončit nejpozději v prosinci tohoto roku. Nejpozději v květnu 2009 by pak měl skončit ratifikační proces výsledné smlouvy.

Podle slov předsedkyně Evropské rady a německé spolkové kancléřsky Angely Merkelové je cílem nové smlouvy zvýšit schopnost Evropy mluvit jedním hlasem. Nebyl by to problém, kdyby zde jen jeden (byť nepříliš slyšitelný) hlas také byl. Nic ale dnes není vzdáleno realitě více, než tato představa. Těm silnějším (protože početnějším) hlasům tak bude nově dána možnost navenek i dovnitř přehlušit ty slabší. Nová, euroústavou založená hlasovací pravidla dvojí většiny (států i občanů EU, kteří v nich žijí,) jakož i rozšíření většinového hlasování (až o 50 nových oblastí), zůstanou nezměněna, jen vejdou v platnost postupně, až roku 2014, s možností výjimky do roku 2017.

Dojde k mírnému zvýšení role národních parlamentů. Bude ale také explicitně zmíněn princip nadřazenosti práva Unie nad vnitrostátními právními řády. Opět: je-li tento princip beztak platný již dnes a nic se tím nezmění, jak tvrdí jeho zastánci, proč je tak nezbytné na něj výslovně -a na rozdíl od dnešního stavu- upozorňovat speciálním prohlášením mezivládní konference?

I euroústavní novinka, podle níž u tzv. sdílených pravomocí (doprava, energetika, atd.) „Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji unie nevykonala nebo se ji rozhodla přestat vykonávat,“ má zůstat v platnosti jen v mírně upřesněné podobě. I nadále tedy půjde o pravomoci Unie, nikoliv o pravomoci pod společnou kontrolou Unie i členských států.

Příští měsíce tedy ukážou, nakolik jde o smlouvu typu „Nice plus“, jak preferovala česká strana, či Ústavu mínus, jak si přálo zejména Německo a Francie. Zatím vše naznačuje tomu, že vzdání se slova „ústava“ bylo dobrou a dostačující cenou za zajištění toho, aby její podstata zůstala v nové, takzvané „reformní smlouvě“ zachována. Na to, že EU v krizi kvůli nepřijetí ústavní smlouvy rozhodně být nemohla, je míra návratu k podstatě odmítnuté euroústavy přinejmenším zarážející.