Nemůžete být zklamaní, když nic nečekáte

Richard Tesařík

LN 6. června 2009

Tesaříkův akord

Loučení, jaké zažil Pavel Nedvěd, bombastické a se spoustou slz dojetí zdaleka nečeká na každého. Většině lidí někdy neřeknou ani dík. Někdy jim ani neoznámí, že už je ani nepotřebují. Nejméně zklamání se dočkáte, když nic od nikoho nečekáte.

Když to přehodím ze sportu do běžného života, popíšu vám pěknou příhodičku. Je o manželském páru, mírně nevyrovnaném ve vášni. Manžel byl svojí ženou při svých choutkách často odkázán, aby šel raději za svým kamarádem Láďou na pivo. Jednoho krásného dne si manžel řekl, že už toho bylo dost, a opravdu začal trávit večery s kámošem Láďou na pivu. Pivo je do jisté míry sedativum, takže vlastně ani nepociťoval příliš chtíč.

Po půlroce však manželka začala pociťovat mírnou touhu. Tedy vše doma narafičila do jakéhosi erotického intimna. Svíčky a podobně. Manžel přišel domů, byla lahvinka červeného a poté i k sexu došlo. Když tu uprostřed aktu manžel pohlédl na hodinky a pravil: „Hergot, kolik už je hodin? Půl devátý, to já musím za Láďou.“ Natáhl si kalhoty a šel. Manželka se prostě vděku nedočkala a rozvedli je na první stání. Ona se pouze rozplakala – a nebyly to slzy dojetí jako u Pavla Nedvěda. Ten příběh mám ale z druhé ruky, tak třeba se nic takového ani nestalo. Vděku se ale nedočkají někteří velice známí autoři ani dlouho po smrti. U letošních maturit na otázku, kdo napsal českou hymnu, jeden žák pohotově odvětil: „František Škromach“. Pan profesor zalapal po dechu a pak neméně pohotově opáčil: „Velmi správně, ve hře Špidlovačka, že?“ Je potřeba dodat, že to bylo na konzervatoři.

Richard Tesařík
hudebník a herec