Komunistická agitace se nezměnila

Michal Petřík

Milovníci duelů si bohužel mohli přijít na své v sobotním rozhovoru pana Kramera s nastupujícím předsedou KSČM Filipem v Právu. Proč bohužel? Nemělo jít totiž o duel dvou politiků, ale o rozhovor jednoho novináře s jedním politikem. Pan Kamer totiž doslova skočil na takřka všechny ideologické finty a triky pana Filipa, ačkoliv totalitu normalizačního režimu, o kterém hovořili, zakoušel na vlastní kůži.

Pan Filip se pana Kramera ptá: „nikdy jste nemluvil s obyčejnými lidmi, kteří nostalgicky vzpomínají na časy, kdy s nimi nikdo nezametal tak, jako s nimi zametají jejich dnešní zaměstnavatelé? Já ano.“ Dotazující novinář, který se takto sám stal dotazovaným, namítal, že v minulém režimu existovali lidé, kteří nesměli pracovat a studovat. V odpovědi dnešní předseda KSČM Filip říká: „Pane Kramere, a vy si myslíte, že dneska lidé nejsou z politických důvodů vyhazováni z práce? Lidé se bojí říct nahlas svůj názor, aby nepřišli o místo.“ A v následující Filipově odpovědi to je už zcela zřejmé: „Já vám jenom říkám, že jsem schopen snést vám stejné důkazy o tomto systému, jaké snášíte vy mně o tom minulém.“ Čili podle dnešního předsedy KSČM jsou dva režimy ve své podstatě oba úplně stejné, jenom je to v jednom opačně než v druhém, a nula od nuly pojde. Bohužel, levicový novinář Kamer ani na toto nebyl schopen zareagovat adekvátně.

Tragédie takovéto komunistické agitace je v tomto: zaměňuje totiž nezaměnitelné a srovnává nesrovnatelné. Rozdíl je v tom, že člověk, který byl v tom minulém systému vyhozen z určitého zaměstnání, byl ve skutečnosti vyhozen ze všech zaměstnání daného typu, protože stát byl v této zemi buď zaměstnavatelem, nebo státní ideologie ovlivňovala přijímání a propouštění pracovníků u všech ostatních zaměstnavatelů.

Ten, kdo byl z politických důvodů vyhozený z práce, nemohl jít jinde do podobného zaměstnání: centrální mašinérie kádrových kritérií řízených ideologickými směrnicemi „vedoucí síly ve společnosti“ by totiž nedopustila nastoupení takového člověka do nového zaměstnání ze stejného důvodu, z jakého byl daný člověk vyhozen ze zaměstnání původního. Dnes nic takového neexistuje.

Pokud je tedy kdokoli a z jakéhokoli důvodu z práce vyhozen, může se bránit (například s pomocí advokáta a předsedy KSČM Filipa) s nekonečně vyšší šancí na dosažení výhry v takovém sporu, než v bývalém režimu.

Pokud někdo přišel v minulém režimu z politických důvodů o svou práci, nemohl dělat nic z toho, co po roce 1989 dělali lidé například typu -mimo jiné- Miroslava Štěpána a paní Švorcové: nemohl si založit vlastní firmu, nemohl pracovat ve firmě svých přátel, nemohli kandidovat ve volbách, nemohli se pravidelně účastnit coby řečníci na povolených mítincích, nemohli zakládat nové politické strany, nemohli poskytovat rozhovory žádným, natožpak celostátním médiím. Nemohli normálně žít jako lidé s lidskou důstojností. Zbyly jim jen práce, které neodpovídaly jejich kvalifikaci: noční vrátní, topiči v kotelnách, umývači oken. A to po dlouhých pět, deset, často i více let.

Komunistická agitace se tedy, samozřejmě, nezměnila. Bohužel se nezměnila ani bezzubost, neobratnost a dobráckost těch, kteří svou vírou v lidské tváře nelidských režimů dodávali těm prvním legitimitu k jejich vládnutí.