Margaret Thatcherová jubiluje

Michal Petřík

Když v roce 1984 tehdejší člen politbyra a (zatím ještě ne generální, ale z pohledu kompetencí „zemědělský“) tajemník ÚV KSSS M. S. Gorbačov s chotí navštívil tehdejší britskou premiérku Thatcherovou, pak ti, kteří v tehdejší ČSSR poslouchali tzv. „štvavé vysílačky“ věděli, že se stala událost. M. Thatcherová se neštítila pozvat k setkání komunistu: dobře věděla, že její vlastní přesvědčení a dobrá pověst jsou natolik silné, že je žádné takové setkání nemůže ovlivnit, a správně tušila, že nejde o obvyklého „aparátčíka.“

Kdo koho a komu tehdy ale vlastně objevil? Z pohledu tehdejší železné opony byla věc jasná: o tomto pracovním setkání (například) tehdejší československá média nijak neinformovala, díky setkání těchto dvou vyprofilovaných a silných osobností se však od té doby na Západě o Gorbačovovi „dobře vědělo.“

Na tuto bývalou britskou premiérkou má každý vzpomínky podle toho, za jakých okolností se s ní setkal. Autor těchto řádků se s ní osobně nesetkal nikdy, její politickou dráhu ale sleduje již přibližně dvě desítky let. Co se za tuto dobu stalo významného i z našeho pohledu?

Tvrdé a nekompromisní prosazování tržních principů, privatizace, rušení ztrátových výrob, odbourávání dotací, daňová reforma a na mezinárodní scéně zásadové a rovněž nekompromisní prosazování britských národních zájmů, včetně podpory R. Reagana v jeho politice SDI a uzbrojení tehdejšího SSSR, to je v kostce politika Margaret Thatcherové coby britské premiérky v letech 1979 - 1990.



Válka o Falklandy

Představme si situaci, že jakési malé, z pohledu Velké Británie prakticky neosídlené souostroví na druhém konci zeměkoule, které však spadá pod Britskou korunu, a je z pohledu mezinárodního práva součástí suverénního území tohoto státu, je vojensky přepadeno sousedícím státem (Argentina), který si dělal na toto území své nároky už delší dobu, a z jehož pohledu jde spíše o součást boje tamních diktátorů o politickou moc v zemi, než o jakýsi „národně-osvobozenecký boj utlačovaného obyvatelstva“ falklandských (malvínských) ostrovů.

V ekonomické krizi se zmítající (v roce 1982 ještě nepřinášela plody fungující ekonomika, tržní reformy se teprve rozbíhaly) Británie však rukou nemávla, nebyla lhostejná k důsledkům vojenské okupace svého území.

Premiérka Thatcherová správně pochopila, že v sázce jsou ty nejzákladnější principy její politiky, a při bouřlivém zasedání Dolní sněmovny britského Parlamentu prosadila vyslání britského vojenského loďstva k obraně tohoto území se slovy: „The sovereign British territory was invaded by foreign part.“ (Suverénní britské území bylo napadeno cizí mocí.)

Opět: šlo o malé území bez ekonomické signifikance pro britské ostrovy, leckdo by mávnul rukou. Šlo v podstatě jen o symbol britské suverenity. Thatcherová však tento symbol bránila a ubránila, protože dobře věděla, jakou moc mohou takovéto pozitivní a odvěké symboly pro život společnosti mít.



EHS a tzv. „britský rabat“

Rozmáhající se byrokracie, nárůst redistribučních procesů, mnohačetné neefektivní a rozhazovačné hospodaření tehdejšího EHS bylo rovněž trnem oku britské premiérky. Na jednom ze setkání Rady EHS na úrovni šéfů států a vlád tedy ke zjevnému překvapení a neskrývanému rozladění svých kolegů, zejména tehdejšího francouzského prezidenta Mitterrranda a německého kancléře Kohla prohlásila jasně a zřetelně: „We want our money back.“ (Chceme své peníze zpátky.)

Dlužno dodat, že celá tato akce, kdy je od poloviny 80. let velká Británie výrazně menším čistým plátcem do komunitárního rozpočtu, než před tímto krokem, byla velmi dobře připravena a velmi tvrdě odpracována na četných bilaterálních a multilaterálních jednáních. Británie nikomu nediktovala. Británie jasně a férově pojmenovala své legitimní národní zájmy v oblasti svých příspěvků do společné pokladny EHS, ze kterých byly již tenkrát placeny zemědělské dotace, ovšem zemím s vyspělým zemědělstvím, zejména tedy Francii, a rozhodně ne Británii.

Dodnes je však Británie větším čistým plátcem do společné unijní pokladny, než Francie. Měli bychom to mít na paměti vždy, když slyšíme francouzské ambice plánovat „novou Evropu“, nebo dokonce francouzské nutkání mluvit v zájmu jiných zemí.



Ekonomické reformy

K privatizaci veškeré síťové infrastruktury (utilities), jakou je výroba, přenos a rozvod elektrické energie, tepla, zemního plynu, vody, ale i telekomunikací a podobně, stejně jako i k privatizaci všech velkých a do té doby státem vlastněných firem, nedocházelo samozřejmě bezbolestně.

Z důvodů tehdejší propagandy jsou u nás známy snad jen silné hornické stávky v první polovině 80. let. Samoúčelná rekapitulace všech detailů smysl jistě nemá, co však ale smysl dává, je připomenutí skutečnosti, že M. Thatcherová tyto stávky vyhrála, a horničtí odboroví předáci byli poraženi. Nestalo se tak -samozřejmě- náhodou či zázrakem: na hornickou stávku se její vláda velmi pečlivě připravovala: do státních rezerv byla totiž včas skupována a navážena velká množství uhlí. Tak velká, aby případný výpadek v dodávkách způsobený hornickou stávkou neochromil každodenní chod britské ekonomiky a tím nezlepšil vyjednávací pozici stávkujících horníků. Tyto tvrdé střety komentovala premiérka Thatcherová slovy: You don´t have to be liked, you have to be respected. (Není nezbytné být oblíbený, je nutné být respektovaný.) Myslím, že i u nás byly chvíle, kdy bylo dobré si na tato slova vzpomenout.

Koncem 80. let se ale začaly objevovat určité rozpory i v řadách britských konzervativců, a to i na místech nejvyšších, přímo v kabinetu M. Thatcherové. Všechny hlavní reformy byly totiž buď dokončeny, či alespoň nastartovány. Ostatně její nástupce v úřadu britského premiéra, John Major (1990 - 1997) v podstatě jen administroval dokončování těch reforem, které byly v osmdesátých letech nastartovány či připraveny. V otázkách kudy dál a jakým tempem, tak koncem 80. let přirozeně vznikaly různé pohledy, rozdílnosti, spory.

Po zavedení tzv. „Community Charge”, což byla forma daně z hlavy „poll tax”, kdy do rozpočtů regionálních samospráv platili stejnou částku všichni poplatníci bez ohledu na svůj příjem, nejenže abdikoval tehdejší ministr financí, ale začala klesat i její politická podpora ve vlastním, konzervativním táboře. Proces byl završen koncem roku 1990 ztrátou politické podpory a rezignací M. Thatcherové na funkci ministerské předsedkyně.

I v těchto těžkých chvílích si stála M. Thatcherová tvrdě za svým. Jen čas ukáže, jaké je správné čtení těchto událostí, odpůrci M. Thatcherové si však od ní vysloužili jen následující slova: „They were weak, faible.“ (Byli slabí.)



Je dobré znát to, čím M. Thatcherová obohatila britskou, evropskou, i světovou politiku. Je to inspirace, je to laťka, která zavazuje.