Naše privatizace garantovala změnu režimu

Michal Petřík

Hned v úvodu chci říct, že jsem si plně vědom toho, že nebýt politických a společenských změn let 1989-1990, tak by k natolik rozsáhlému odstátnění české ekonomiky, k jakému došlo začátkem 90. let minulého století, nemohlo dojít nikdy. Bez provedení takto rozsáhlé a takto rychlé privatizace by však nemohlo být řeči o skutečné a úplné změně společenského systému či politického režimu v pravém slova smyslu. Nemohlo by dojít ke změně totalitního komunistického režimu ve svobodnou společnost založenou na principech parlamentní demokracie.

Státní a polostátní podniky ovládané „by definition“ státními úředníky, které jsme zdědili (podniky i úředníky) z období centrálně plánované ekonomiky a takzvaného „celospolečenského vlastnictví výrobních prostředků,“ by v neprivatizované podobě v konkurenčním ekonomickém tlaku -po otevření hranic a liberalizaci obchodu- skutečně dlouho nepřežily.

Jejich ekonomický bankrot doprovázený divokým privatizováním do rukou managementů, ke kterému by dříve či později zákonitě došlo, a nelegální přesuny (stále ještě státního) majetku do soukromých rukou by mohl v podstatě rozvrátit naši ekonomiku a poté, implicitně, zpochybnit i samotnou podstatu politických změn, ke kterým u nás bezprostředně po listopadu 1989 došlo.

Privatizovat státem vlastněné podniky, a to v co největším rozsahu, a co nejrychleji, proto bylo podmínkou nutnou pro potvrzení těch změn politického režimu, ke kterým u nás v letech 1989-1990 došlo:
· Odstranění vedoucí úlohy KSČ z celého politického systému a její nahrazení pluralitním systémem konkurujících si stran,

· Nahrazení totalitního systému jednotné kandidátky „Národní fronty“ a zavedení ve všech demokraciích normálního systému svobodných voleb, které byly především skutečně tajné (za plentu musel jít každý) a které byly především skutečnými volbami, neboť bylo mezi kým volit, bylo z čeho vybírat (až několik desítek stran, hnutí a koalic.)

· Obnovení ústavou a zákony zaručeného systému občanských a lidských práv běžných ve všech svobodných zemích na světě.



Privatizaci, jaká u nás proběhla začátkem 90. let, skutečně nebylo možné odkládat. Nebylo ji však (a dodnes ji není!!) možno srovnávat s privatizacemi, jaké probíhaly v různých obdobích ve stabilizovaných demokraciích s tržní ekonomikou.

Pro toto tvrzení existují důvody hned dva:

· Z institucionálního pohledu prostě v žádném případě není možné srovnávat majetkový privatizační transfer prováděný v již fungující tržní ekonomice založené na soukromých, čili privátních firmách a jejich volné soutěži (privátní firmy produkují v takových zemích naprostou většinu národního bohatství, bez ohledu na metodu měření)

· Z makroekonomického pohledu nelze v žádném případě srovnávat majetkový přesun o dimenzi prakticky celé ekonomiky země s majetkovým přesunem společnosti, která produkuje možná jedno procento HDP, výjimečně procento vyšší. Toto není srovnatelný řád majetkového přesunu. Toto je typově, druhově odlišný úkon, často až o dva řády.



Z těchto dvou důvodů ekonomické nesrovnatelnosti například české privatizace začátku 90. let s privatizací, kterou prováděla například ve Velké Británii v průběhu cca 15 let tamní vláda konzervativců, také vyplývá nutnost nesrovnávat použité metody a postupy, jakoby šlo o činnosti obdobné, vzájemně zaměnitelné. Nejsme v situaci, kdy se jeden tento proces může lecčemus přiučit ze zkušeností v jiné zemi.

Nebylo se totiž čemu přiučovat. Natolik rozsáhlý majetkový přesun, jaký představovala naše privatizace první poloviny 90. let, nikde a nikdy v hospodářských dějinách žádné země nenastal, nemohl tedy být ani popsán, ani zobecněn, ani použit k inspiraci.

Šlo tedy skutečně v plném slova smyslu o zásadní změnu vlastnických vztahů, konstituující nový společenský řád, šlo o změnu, která byla -v jistém slova smyslu- opačnou k poválečnému znárodnění.

Všichni jsme schopni vyjmenovat několik jmen lidí, kteří se během tohoto procesu podle všeho dopustili kriminálních činů. To však nic nemění na principu, na podstatě a neoddiskutovatelné nezbytnosti rychlé a celkové privatizace české ekonomiky ke které došlo, a to těmito formami: kupónovou privatizací, malou privatizací (dražby), prodejem podniků domácím a zahraničním investorům, restitucí do rukou fyzických osob, příp. transformací družstev.

Naše privatizace představovala garanci a dokončení změny společenského zřízení v hospodářské oblasti, a to z totalitního režimu vybaveného dirigisticky řízenou a prakticky úplně postátněnou a konkurence neschopnou ekonomikou na ekonomiku založenou na tržních principech a volné soutěži konkurujících si subjektů.

Myslím, že bychom si to měli dnes připomenout: nešlo o jakýsi zbytný a z dobrého rozmaru prováděný úkon, nešlo o „šlehačku na dortu,“ nešlo ani o privatizaci obvyklou v zemích s tržní ekonomikou, jejichž právní rámec a detailní rozhodovací mechanismy bychom snad tenkrát měli kopírovat.

V našem případě totiž nebylo co a od koho kopírovat.

Myslím, že je načase to opět připomenout.