Mýtus Čechoslovakismu v dnešní době

Michal Petřík

Pana Martina Stína, autora čtvrtečního komentáře „SLAVME SLAVNĚ SLÁVU SLÁVŮ SLAVNÝCH…“ osobně neznám, nic proti němu nemám, a nakolik je z textu zřejmé, že pamatuje válku a okupaci, za které s rodiči slavil 28. říjen jako „tradiční svátek“ má v tomto mé obyčejné, lidské sympatie. V tomto textu budu polemizovat s mnohými názory, které v tom článku zazněly, a velmi mi záleží na tom, aby to nebylo vnímáno jako něco osobního, protože to v žádném případě nic osobního není. S čím nesouhlasím?

Pan Stín -mimo jiné- píše: „Stát, za jehož narozeniny jsme si zvykli uznávat 28. říjen, vznikl jako prostor národního sebeurčení československého národa, který v podobě, předestřené vítězným velmocím, nikdy neexistoval. Národů, pro jejichž dobro prý bylo Československo zničeno, se na jejich mínění nikdo neptal. ….Referendum nebylo povoleno a tak se můžeme do nekonečna dohadovat, jak by to dopadlo, kdyby se politická reprezentace zeptala příslušníků obou národů, zda si ten rozvod přejí.“ Závěrem pak hodnotí období let 1990 - 1992, které vedlo k rozdělení tehdejší federace na dva samostatné státy.: „Vlastně došlo k velkému politickému podvodu: žádná z politických stran, zastoupených v parlamentu a vládě, neměla rozbití Československa ve volebním programu, proto k němu nemohla dostat mandát od voličů. Rozbití společného státu nebylo v žádném případě výsledkem vzájemné nesnášenlivosti obyčejných lidí. Rozhodla o něm ješitnost, sobectví, nesnášenlivost, hloupost politické reprezentace a její neúcta k obětem, jež oba národy zaplatily za vznik i obnovu státu.“

Dovolím si připomenout některá fakta z období, pro které má pan Stín jen tvrdá slova odsouzení. Druhé svobodné a demokratické polistopadové volby, které se konaly v červnu 1992, opět na celostátní, federální úrovni přinesly jedno velké téma, řádově převyšující všechna témata další. Tímto tématem byl vztah kandidujících stran, hnutí a koalic ke společnému federálnímu státu, v limitním případě tedy sama jeho existence. Šlo o natolik silné, srozumitelné a důležité téma, že ten, kdo ty volby pamatuje, si jistě vzpomene, že -na celostátní, federální úrovni- nebyly prakticky o ničem jiném. Každá kandidující strana (hnutí či koalice) se k tomuto tématu jasně a zřetelně vymezila.

Součástí toho všeho, všech těchto nekonečných a často i velmi emotivních diskusí, byla samozřejmě i celá série pokusů o organizaci referenda na téma budoucnosti společného státu. Tyto diskuse probíhaly již ve zcela svobodné době, a podle běžných a v civilizovaném světě obvyklých pravidel. Mnozí navrhovali referendum celofederální, mnozí, zejména na Slovensku byli pro referendum čistě slovenské, a některé toto všechno poté ovlivnilo až natolik, že požadovali referendum čistě české.

Referendum se nakonec nekonalo. Jednak skutečný smysl mohlo mít leda na Slovensku, kde sílila politická vůle na naplnění práva na sebeurčení. Jenomže v tom případě by to bylo Slovensko, kdo by jednostranně vystupoval ze společného federálního státu. Čeští i slovenští politici věděli, že takový krok by byl velmi vyhroceným, a výchozí podmínky pro jednání Slovenska o uspořádání po tomto kroku by výrazně komplikoval. Leckdo na české straně si to možná zlomyslně přál, a přiznejme si, že takoví lidé existovali.

Celofederální referendum se prostě nekonalo, protože nebyla dostatečná politická vůle přijmout příslušný ústavní zákon o referendu. To zase ztroskotávalo vždy na tom hlavním, tedy na formulaci jeho otázky. Poslanci obou komor tehdejšího Federálního shromáždění prostě měli natolik odlišné představy o konkrétní podobě otázky referenda, že se nakonec neshodli na konkrétní formulaci otázky. Pojďme si to přehrát znovu: Většina slovenských poslanců chtěla, aby otázka obsahovala cudný a implicitní dotaz na to, zda chtějí voliči, aby jejich republika nabyla plné svrchovanosti či suverenity. Většina českých poslanců zase požadovala, aby případné referendum otvřeně hovořilo o rozdělední, či dokonce (jak píše pan Stín) o ROZBITÍ společného státu. Konkrétní formulace totiž (samozřejmě) v sobě mohla obsahovat i takovéto emotivní a “známkující” hodnocení. A tuto vůli po dohodě na jednom znění otázky prostě nebylo možné dosáhnout, protože její neexistence měla stejnou příčinu jako požadavek tehdejší slovenské (a nikoliv české) politické reprezentace na dosažení plné mezinárodně-právní suverenity Slovenska.

Vznikem mezinárodně-právní subjektivity Slovenska by totiž automaticky (a z definice) zanikla tatáž mezinárodně-právní subjektivita společného federálního státu, v té době již České a Slovenské Federativní Republiky, jak se oficiálně již nějakou dobu jmenoval.

Politická legitimita k rozdělení tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky ústavními zákony tehdejšího Federálního shromáždění ČSFR byla dána čerstvým mandátem vzešlým z právě uskutečněných a již druhých polistopadových, zcela svobodných a demokratických voleb, jejichž hlavním tématem bylo právě státoprávní uspořádání. Tehdejší Ústava ČSFR totiž nijak nezakazovala ani nedegradovala způsob zániku federálního státu pomocí ústavních zákonů federace, což se nakonec také stalo.

Dne 17. července 1992 přijala zcela samostatně, autonomně, bez konzultací s kýmkoliv jiným čerstvě zvolená Slovenská národní rada „Deklaraci SNR o svrchovanosti Slovenské republiky“, slavnostně deklarující svrchovanost, právo na sebeurčení a vůli k jeho dosažení, a to ve formě vlastní plné státnosti.

Společný stát Čechů a Slováků již zcela zjevně nebylo možno udržet. Den poté vyvodil z této skutečnosti politické důsledky i tehdejší prezident ČSFR Václav Havel a abdikoval na funkci prezidenta společného státu. Ten, kdo dnes tvrdí, že společný stát bylo možno zachovat, zamlčuje naprosto demokratické a legitimní události z let 1990 - 1992, které k jeho rozdělení vedly. Slovenskou Üstavu, de facto Ústavu samostatného státu přijaly 1. září 1992 tři pětiny čerstvě zvolených poslanců Slovenské národní rady. Ti šli do voleb v červnu 1992 s požadavkem plné mezinárodně-právní suverenity Slovenské republiky.

K zachování federálního státu je totiž zapotřebí vůle (v tomto případě) obou jeho částí. A výsledek svobodných a demokratických voleb by demokrat zpochybňovat či bagatelizovat neměl, i když jemu samotnému se příliš nelíbí.