Ministr Jandák a my

Michal Petřík

Žvaní jak po třetím pivu, říkají jedni. Je to demagog a populista, mávnou rukou druzí. Konečně chlap, který je dobře připravený a má tah na branku, zaradují se u volebních uren třetí. Až volební výsledek nám pak může říct více o tom, v jakém poměru jsou zastánci prvního, druhého a třetího přístupu. Obávám se, že může všechny, kteří nepatří ke třetí skupině, velmi nepříjemně překvapit. Ten, kdo sledoval nedělní Partii na Primě, kdy proti sobě seděli ministr Jandák a expředseda KSČM Grebeníček, se rozhodně nenudil.

„My jsme si hráli na samet“, krčí bezradně rameny Jandák a Grebeníček spokojeně pokyvuje hlavou. Momentů, kdy si oba pánové spokojeně notují jen tolik, že to na duel ani nevypadá. Myslím, že nejdůležitější jsou následující tři aspekty tohoto jeho přístupu:



Karta oběti

„Můj fotr seděl“ prohlásí se svraštěným čelem ministr Jandák a Grebeníček útrpně pokyvuje hlavou. Na oplátku poté dodává, že přece i Jandákova dcera vyjádřila obavu, aby u nás nebyla bída jako v Mexiku. Po únoru 1948 ale takzvaně „seděl“ i otec dnešního předsedy KSČM Filipa. Nicméně nejslavnější z těch, kteří přece v 50. letech „seděli“ byl téměř dvacetiletý symbol normalizačního totalitního režimu, Gustáv Husák. Když přišel 17. dubna 1969 na zasedání ÚV KSČ k moci, všichni zdůrazňovali, že byl sám obětí zinscenovaných procesů, které vedly k jeho odsouzení na doživotí v roce 1954. Propouštěn byl až po šesti letech, po amnestii v roce 1960.

Mohl by tedy vůbec takový člověk mít něco společného s totalitní podobou režimu, který jemu samotnému takto ublížil? Jistěže mohl. Politický vývoj v naší zemi po roce 1969 přesvědčil všechny, kteří si mysleli opak, jak hluboce byli naivní. Utrpení není samo o sobě žádnou zásluhou ani kvalifikací. Občas se prostě jen někomu hodí to připomenout. Žádný neoprávněně odsouzený příbuzný nečiní člověka automaticky imunním vůči ideologii, která stála v pozadí. Cožpak není znám dostatek případů, kdy ti, kteří byli obětí zinscenovaných procesů, se opět stávali členy KSČ, jen co byli propuštěni, amnestováni (či rehabilitováni)?



Blud „napříčspektra“

Toto je skutečně ostudné (a i pan Jandák to rozehrával v celé šíři.) Svědčí to o našem velmi nízkém demokratickém cítění, když tak dlouho a tak beztrestně mohou mnozí politikové předstírat, že patrně žijeme v pouze polodemokratickém společenském zřízení, jakým byl Gorbačovův světský Svaz koncem 80. let 20. století.

Tehdy došlo k částečnému otevření politického systému SSSR takzvaným „nezávislým kandidátům“, a volební komise k volbám do různých „sovětů“ (čili parlamentů) zaregistrovávaly i jednotlivé kandidáty, byli-li vybaveni dostatečným množstvím podpisů od občanů na podpisových arších. Volby byly tajné, za plentu museli všichni, takže takto zvolený parlament pak byl sestaven ze dvou částí: poslanců zvolených za silně homogenní KSSS, a poté jednotlivých „nezávislých kandidátů“, kteří ale byli natolik různorodí, že žádnou skutečnou opozici vládnoucí straně nebyli schopni vytvořit. Opozice se lámala a drolila případ od případu. Vládla (opět) „Strana.“ Tento přechodný model byl poté v Rusku nahrazen normálním systémem politických stran, neboť bylo zřejmé, že šlo jen o dočasný stav.

Každý, kdo hovoří o podpoře „napříčspektrem“ tak ve skutečnosti předstírá, že si asi umí představit, že by vládu podpořilo několik poslanců z opoziční strany A, několik poslanců z opoziční strany B a možná i několik poslanců z opoziční strany C. Toto prý bude stačit. Je ale takový stav realizovatelný? Není taková představa k smíchu? Lze něco takového vůbec reálně očekávat, když na rozdíl od různých polodemokratických (a tedy i polototalitních) modelů funguje naše plná parlamentní demokracie podle zásady, kdy politické strany buď jako celek sestavují vládu, nebo jsou jako celek v opozici, případně opět jako celek v pozici vládu tolerující opozice?

Taková situace „napříčspektra“ nastala jen jednou, a to tehdy, když se právě podle klíče podpory a nepodpory nové vlády dělila jedna česká politická strana na dvě. Ta druhá, která tenkrát hrála roli onoho „napříčspektra“, pak zaznamenala dobře známý osud. Nic srovnatelného se předtím ani poté v české politice nestalo. „Napříčspektrum“ neexistuje, je to jen maskovací pojem či eufemismus pro KSČM. Ten kdo to nechápe, může být ze své naivity brzy vyléčen. Bohužel, pokud by k tomu mělo skutečně dojít, ponese náklady tohoto „léčení“ celá česká společnost.



Vědět, jak dosáhnu svého cíle

V tomto bodě pana Jandáka ani příliš kritizovat nebudu. Jistě, lze najít milion různých nesrovnalostí, účelových tvrzení, nekonzistentností, a podobně. Bylo by nicméně velmi pošetilé vytýkat panu Jandákovi, že hájí zájmy své a zájmy strany, která s ním počítá jako s lídrem. Nemá smysl lkát a namlouvat si, že třeba brzy ministr Jandák přestane být tak razantní, že nebude chtít být velmi populárním politikem, a podobně.

To si sice mnozí lidé přejí, ale ono to nestačí. A nadávky na ministra Jandáka jen utvrdí ty, kteří s ním počítají, že zvolili dobře. Dosahovat svých politických cílů je nejzákladnějším smyslem politiky. Je prostě zapotřebí být lepší, než soupeř.

V politice totiž není nikdo sám. Konkurence je tvrdá a rozhodnou voliči. A ti, jak jsme se mohli v posledních letech přesvědčit, potrestají každé zaváhání, každou lenost, obranářství, unylost, neoriginálnost či právě nedostatek onoho tolik potřebného tahu na branku.





Autor v textu vyjadřuje pouze své osobní názory a stanoviska.