Nová vlna německého filmu?

Michal Petřík

Nechci psát filmovou kritiku, tu ponechávám povolanějším. Po shlédnutí nových německých filmů Pád třetí říše (Der Untergang, režie Oliver Hirschbiegel) a Napola (režie Dennis Gansel) mne však napadají jisté paralely, o které bych se rád podělil. Předesílám, že oba filmy považuji za dobrý důvod k brzké návštěvě kina, a to i přesto, že můj názor je v lecčems dosti kritický. Mám-li shrnout to, čím se tyto filmy stávají přelomovými, pak se domnívám, že jde konečně o původní, autenticky německý pohled na události II. světové války, a to nikoliv cizím prismatem vítězných mocností, ale okem poraženého (a dnes již denacifikovaného) německého národa.

Již jsem naznačil, že doporučuji zajít na oba tyto filmy, nebudu tedy prozrazovat jejich děj. V tom prvním případě (Pád třetí říše) by to bylo ostatně zbytečné, mediální pozornost, která mu byla a je stále věnována, se již postarala o dostatečné seznámení příslušné „obce“ zájemců s hlavní dějovou linií tohoto filmu. Ten vznikl na základě knihy vzpomínek osobní sekretářky Adolfa Hitlera Traudl Jungeové. Popisuje události několika posledních měsíců existence Třetí říše a pokouší se o pohled nikoliv politický, ale takzvaně „lidský“, kdy se snaží ukázat běžné osobnostní, soukromé (či téměř intimní) charakteristiky hlavních aktérů, tedy vše to, čím byl naplněn jejich život s výjimkou okamžiků, kdy byl součástí fanatické mašinérie nacistického státu.

A právě zde je hlavní kámen úrazu. Neříkám, že nacističtí pohlaváři a jejich okolí nebyli lidé a neměli své obyčejné, lidské starosti, nevolám po stylizování jejich obrazů do předem konsensuálně odsouhlasených podob, nic takového. Vadí mi však, že výsledné provedení často balancuje na hraně kýče (v tom lepším případě), či dokonce zjevné manipulace (v tom horším.) Vše se pochopitelně točí kolem ztvárnění hlavního hrdiny, Adolfa Hitlera. A zde je, obávám se, naprosto zásadní, a vše ostatní překrývající či přehlušující problém. Hlas, tvář, mimiku i gesta propůjčil této postavě švýcarský herec Bruno Ganz, známý až dosud zejména z Wendersova filmu Nebe nad Berlínem jako anděl Damián, který, aby mohl prožít lásku, na sebe bere lidskou podobu, a to i za cenu ztráty svých andělsky nadpřirozených schopností.

Ano, po nalepení knírku a paruky je podobnost Bruna Ganze a Adolfa Hitlera skutečně zarážející, nezpochybňuji ani profesionální zvládnutí celkového hereckého výkonu, včetně způsobu mluvy a třesoucí se levé ruky. Problém je jinde. On se totiž skutečně v mnohém Bruno Ganz podobá na Adolfa Hitlera, ale Adolf Hitler, a to ani v soukromí, se prostě nepodobá, nemohl podobat, na dobrácky zranitelného, lehce melancholického, lidsky blízkého a intelektuálně hlubokého Bruna Ganze. Tuto záměnu či (ne)ekvivalenci jistě netřeba dále komentovat.

Za zmínku stojí rovněž i to, že to byla právě německá kritika, která upozornila na mnohé „přešlapy“ tvůrců tohoto filmu ve výše uvedené oblasti, jedna z nich nesla dokonce název „Žádný strach z Hitlera jedícího ravioli.“ Český mainstream filmové kritiky byl o poznání vstřícnější, nejsem si však jistý, zda zde nešlo spíš jen o přehnanou politickou korektnost či dokonce obyčejnou povrchnost a zbrklost v úsudku.

Snímek Napola (Elite für den Führer) obdobným úskalím vystaven nebyl, nacističtí pohlaváři se v něm nevyskytují. Je o studentech elitní nacistické střední školy Nationalpolitische Erziehungsanstalt (Napola). Hlavními hrdiny jsou dva kamarádi, boxerský talent Friedrich a syn vysoce postaveného nacistického pohlavára Albrecht. Ten postupně objevuje a neskrývá své pochybnosti o ideologii, kterou si ostatní studenti nechávají bezmyšlenkovitě vtloukat do hlavy. Friedrich pochopí, že kamarád si svůj osud zvolil i za cenu sebezničení.

V situaci, kdy jsou vyděšení kadeti vypuštěni do nočního lesa s rozkazem zlikvidovat „bolševickou verbež“ uprchlou z transportu válečných zajatců, se šokovaný Albrecht snaží zachránit zraněného ruského chlapce, jednoho z těch, které měli coby uprchlé (a původně dospělé) zajatce rozkaz zlikvidovat. Toto byla pro mne ta nejméně věrohodná scéna, vyznačující se vykalkulovaným dojmutím diváka a kýčovitě nepravděpodobným „humanismem“ hlavního hrdiny, který přes výhrady svých spolubojovníků odhodlaně obvazuje toho, na koho ještě před chvílí stříleli, přičemž něco mele o porušování ženevských (či víděňských?) konvencí a úmluv.

Naproti tomu jedny z nejsilnějších byly scény skutečného a vědomého sebeobětování, kdy se šikanovaný student fanaticky vrhá a vlastním tělem zalehá upadlý odjištěný granát, který by jinak svým výbuchem ohrozil život celé skupiny. Takto obětuje pouze život vlastní, a navíc způsobem svého skonu přepóluje všechna svá dosavadní „selhání“, ústrky, či pozici neúspěšného. Svůj život vědomě obětuje rovněž Albrecht, a i tato scéna patří k tomu hlubšímu, co lze ve filmu najít.

Tvůrci filmu Napola měli úkol v mnohém jednodušší, neboť se nemuseli vypořádávat s fenoménem A. Hitlera. Jejich relativně větší úspěšnost ve srovnání s tvůrci filmu Pád třetí říše je však možno spatřovat v něčem mnohem prozaičtějším.

Tím je čistá přímočarost sdělení, nekompromisní pravdivost příběhu (až na výjimky) a jedinečná poctivost vypravěče. Mluvit o nové vlně německého filmu je jistě zatím příliš brzy. Pokud by však měla pokračovat v tom dobrém z obou filmů, bylo by si její vznik možno jen přát.