Jak vzniká problém? (Nepokoje ve Francii)

Michal Petřík

Hořící auta na pařížských předměstích a dosud nevídané rozšíření těchto nepokojů i do jiných francouzských měst zaplňovaly v minulých dnech a týdnech přední stránky světového tisku. Pojďme si ve stručnosti zrekapitulovat, jaké mohou být příčiny této dnešní situace. A protože jde o Francii, zkusme připomenout slavný esej velkého francouzského liberála poloviny 19. století Frédérica Bastiata „Co je vidět a co není vidět.“ To, co vidět je (oheň, hořící auta, demonstrace, zásahy hasičů a policie) je totiž natolik výrazné a přehlušující, že bychom mohli snadno opomenout to méně viditelné, skryté, ale mnohem důležitější pro pochopení příčin této situace.



Monokulturní tradice

Úvodem připomeňme, že na území dnešního francouzského státu se jiný národní celek, čili nefrancouzské, jiné než katolické osídlení nacházelo naposledy před několika staletími, v Brity ovládané Bretani. Šlo ovšem o bělošské a křesťanské obyvatelstvo, které mělo s Francouzi společného alespoň toto. Úspěšná tažení francouzských králů však nedalo této tradici delšího trvání a dnes je Francie jazykově a kulturně jednolitým celkem. Situace je v zemi galského kohouta až natolik paradoxní, že tato země dosud neratifikovala Evropskou chartu menšinových jazyků, které by legitimizovaly paralelní používání (například) oné Bretonštiny, alespoň na úrovni místních škol a úřadů. Francouzský jazyk na území svého vlivu konkurenci rád nemá, a je dobré si to prostě připomenout.



Koloniální dědictví

S koncem ústavního systému francouzské IV. Republiky (1958) a nástupem de Gaulla k moci také souvisí (a neuděláme chybu, když řekneme, že kauzálně) rozpad francouzského koloniálního systému. S tím ovšem souvisí také návrat těch, kteří v bývalých koloniích žili, měli již (z různých důvodů) francouzské občanství, ale byli národně, kulturně, etnicky, nábožensky a jazykově příslušníky nefrancouzskými, či v obecnějším smyslu neevropskými. V 60. letech 2. století tedy započala migrační vlna, která trvá prakticky dodnes, a na jejíž důsledky nebyla Francie připravena. Bohužel, v jistém smyslu ani připravena být nemohla, vždyť v celých svých dějinách Francie nezažila něco srovnatelného.



Hromadění problému

Během dalších desetiletí, čili v 70. a 80.. letech se zcela prokazatelně zvyšovala životní úroveň ve Francii, francouzský stát bohatl, a štědřejším se stával i francouzský sociální systém. Je zcela pochopitelné, že vlna přistěhovalců v těchto dvou dekádách nabyla vrcholu. Byli bohužel velmi často ilegálními přistěhovalci, ale tento „statut“ byl pro ně ještě vždy mnohem lepší, než statut legálního života ve společenstvích, jejichž součástí tito lidé byli, v nichž se narodili oni i jejich předkové, ale ve kterých by je čekaly mnohem obtížnější životní podmínky.

Připomeňme, že by bylo nespravedlivé poukazovat na to, že snad za tento problém je odpovědna jen francouzská levice, či jen francouzská pravice. Dnešní prezident Jacques Chirac byl předsedou francouzské vlády již polovině 70. let (1974- 1976) a v polovině 80. let (1986-1988), od roku 1981 vládli ve Francii socialisté (na prezidentské úrovni až do roku 1995, na úrovni vlády naposled v letech 1997-2002). Dnešní pravicová vlády a pravicový prezident jsou u moci od roku 2002. Výsledkem je však prakticky identicky neřešená situace miliónů nelegálních „sans papiers“ („bez papírů), beznaděj v jejich čtvrtích, jejich radikalizace a zvýšená kriminalita.



Nereformovatelný sociální systém

Problém francouzského systému není ani tak v tom, že by byl (co do sociálních dávek a svého rozsahu) až o tolik desítek procent odlišný od mnohých jiných, tradičně západoevropských systémů „welfare state“, ale v tom, že je až dosud prakticky nereformovatelný. Příčinou tohoto stavu je vyhraněně ideologické pojetí, ve kterém francouzský sociální systém má být stále onou „výkladní skříní“ francouzské „civilisation“ či „exeption francaise“, čili francouzské kulturní výjimečnosti. Tento systém je tedy velmi nákladný, a vstup do něj, tedy čerpání různých benefitů, je podmíněn překonáním jistých bariér vstupu.

Právě těch bariér, které způsobují, že se legální i nelegální přistěhovalci, kteří již léta žijí ve Francii, součástí tohoto systému dlouhodobě nestávají. Francouzský sociální systém tedy dává exkluzivitu sociálního luxusu pro mnohé, kteří pracovat často ani nechtějí, a proto na příliš mnoho těch ostatních zbývá jen exlkuze,čili vyloučení a život na okraji společnosti.

Kam takový život dlouhodobě vede, bylo možno vidět v minulých dnech. Nahromaděná agresivita jako důsledek dlouhodobých frustrací je pak ventilována kriminálním způsobem a ničením hodnot.

Mnozí francouzští politikové to vědí. Uvědomují si však i to, že odstraňování tohoto problému nebude jednoduché a potrvá velmi dlouho. Bohužel, i zde se mnozí pokoušejí udržet neudržitelné i za cenu své vlastní politické radikalizace. Jen tak si tak totiž lze vysvětlit nedávná slova francouzského prezidenta Chiraca o tom, že liberalismus je dnes v Evropě právě tak nebezpečný, jako kdysi komunismus. Ten, kdo o komunistickém režimu něco ví, musí pro něco takového hledat jen smutná slova politování.