Evropa dělá drahoty

Jefim Fištejn

REVUE POLITIKA

V poslední době se lze - ať už letecky nebo jinak - do nepříliš vzdálené ciziny dopravit za babku a mnozí tak činí. Po návratu domů si pak turisté čile vyměňují dojmy o tom, jak to v širém světě chodí. Vyprávění o životě na západě Evropy končí zpravidla u tamější nevídané drahoty. V Paříži vás snídaně pro dva - jakápak vlastně snídaně, hrníček kávy s croissantem - snadno přijde na 600 korun. Nadává nejen český turista, ale také rodilý Francouz u vedlejšího stolku: merde, za tohle nic 120 franků! Zajímavé je, že úřední statistika toto skokové zdražování prakticky nezachycuje. Neoficiální inflace v eurozóně činí něco kolem 2% ročně a ani Evropská centrální banka žádný cenový skok nepřiznává a mluví raději o jistém zaokrouhlení čísel při přechodu na euro.

Je pravda, že ceny mnoha druhů spotřebního zboží, které v 70. a 80. letech rostly, nyní klesají. Světová ekonomika má totiž nadbytek výrobních kapacit. Skoro veškerá světová výroba, s výjimkou několika málo exkluzivních značek, je vlastně lítou bitvou za nízké ceny. Onen pověstný průměrný spotřební koš se skládá především ze zboží hromadné spotřeby, a to tlačí inflaci dolů. Avšak ceny rostou střemhlav všude tam, kde je zvednout lze, jako třeba zrovna v pařížských kavárnách, jejichž množství a pracovní doba jsou regulovány. Prudký růst cen v pohostinství je symptomem těžké ekonomické krize, kterou prožívá Evropa - symptomem raného stádia, protože krize teprve začíná. Problém je v tom, že v otevřené globalizované ekonomice současného světa je vysoká životní úroveň Evropy ničím neopodstatněná, jde proti smyslu věci. Miliony lidí na světě jsou připraveny dělat stejnou práci se stejnou výkonností za desetinu evropského platu. Obyvatelstvo Země roste a v polovině století asi překročí laťku deseti miliard. Dynamika poptávky a nabídky je taková, že cena pracovní síly by měla klesat. Na jejím snížení pracuje i faktor technického pokroku. Národohospodáři tvrdí, že 30 až 50 milionů obyvatel Ruska jsou "zbyteční lidé" - ropovody je neuživí. Vtip je v tom, že přibližně stejný počet nadbytečných pracovníků žije v Evropě. Existence hranic, pobytového a pracovního práva a systém dovozních cel brzdí proces integrace světové ekonomiky a tím i zchudnutí Evropy, avšak ekonomické síly tyto bariéry pomalu, ale jistě nahlodávají. Evropské státy intenzivně přerozdělují příjmy a neuvěřitelně se zadlužují, jen aby udržely životní úroveň svých občanů. Avšak systém není schopen řádně uživit všechny, a tak se společnost stále viditelněji rozvrstvuje na bohaté a chudé. Zdražení restauračních služeb je jen špičkou tohoto ledovce.

Ve Spojených státech probíhá obdobný proces, avšak role dolaru jakožto mezinárodní rezervní měny umožňuje Americe žít na dluh a ona toho z plna hrdla využívá - ročně si vypůjčuje od zbytku světa až půl bilionu dolarů. Všechny mezinárodní a ekonomické organizace bez výjimky Evropě radí, aby co nejdříve uskutečnila řadu radikálních reforem: uvolnila strnulé pracovní trhy a zákonodárství, zpřísnila poskytování sociálních služeb a odbourala sociální vymoženosti. To dá rozum, jen je třeba si být u toho vědom, že ve výsledku to sníží životní úroveň a zrychlí proces sblížení evropského pracovního trhu s mimořádně nízkým standardem okolního světa.

Makroekonomové jako obvykle pro stromy nevidí les. Při stávajícím nadbytku pracovní síly výdělky pod tlakem volného trhu v reálném světě rychle poklesnou na úroveň pouhého přežití a pod něj. Mezinárodní ekonomické organizace by se měly pokusit o odpovědi na otázky, jak zabrzdit nárůst obyvatelstva, stimulovat zaměstnanost a novou poptávku. Ale to je právě to, co neumějí. Kdyby to uměly, už bychom o tom nemuseli mluvit.

Jefim Fištejn