„Poučení:“ se slovníkem normalizátorů v ruce

Michal Petřík

O takto hanebném výročí nikdo nepíše rád, ale budeme-li si namlouvat, že svým mlčením snad něčemu pomůžeme, můžeme být brzy ze své naivity vyléčeni. Přesně před 35 léty byl přijat na zasedání tehdejšího ÚV KSČ (11. - 12. prosince 1970) dokument s plným názvem „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. Sjezdu KSČ.“ Jde o stalinistický dokument, který v naší zemi na dlouhá dvě desetiletí zablokoval oficializaci jakéhokoliv přirozeného politického vývoje, jakoukoliv politickou změnu k lepšímu. Je symbolem civilizačního úpadku naší země, protože v oblasti hospodářských i politických svobod na tom byli v 70. a 80. letech lépe jak Maďaři, tak Poláci (kteří si je tvrdě vybojovali), tak dokonce v leckterém ohledu i občané východního Německa.

Historici se dnes shodují v tom, že za jeho sepsáním stojí Husákova část tehdejšího vedení takzvané „vedoucí síly ve společnosti“, jak se KSČ sama nazývala. Ti ještě radikálnější (Biľak, Indra) požadovali soudní procesy se svými poraženými spolustraníky, nikoliv nepodobné teroru 50. let. Úleva, že šlo „jen“ o politický dokument, a nikoliv o zákon či soudní procesy s poraženým křídlem v KSČ, však brzy vzala za své. Poučení plně legitimizuje politický teror období duben 1969, kdy se dostal Husák k nejvyšší stranické funkci, až prosinec 1970, během kterého proběhly rozsáhlé čistky v celém státě.

Tehdejší KSČ opustilo buď dobrovolně (vrácení stranické průkazky) nebo nedobrovolně (vyloučení, vyškrtnutí) přibližně 470 tisíc lidí (!!!) V totalitním režimu a v plně centrálně řízené ekonomice to však znamenalo, že tito lidé byli nuceni rovněž opustit svá stávající zaměstnání, byli různými způsoby perzekuováni a šikanováni, jejich děti nemohly studovat. Rozdíl mezi dnešní dobou a tehdejší, na který často zapomínáme, je v tom, že tito lidé neměli žádnou jinou šanci: stát byl jediným zaměstnavatelem, nebo alespoň kontroloval přijímání a propouštění lidí do a ze zaměstnání úplně všude. Ti, kteří měli příslušný politický záznam z let 1968 - 1969, byli diskriminováni prakticky celá dvě desetiletí.

Za své politické postoje v letech 1968 - 1969 byly nuceny opustit své zaměstnání další statisíce lidí, kteří nebyli členy KSČ. Nemohli pracovat v oboru který vystudovali, nemohli dělat práci, která je bavila.

Pojďme se podívat, jak jsou v „Terminologickém slovníčku“, kterým je vybaveno Poučení vydané ve Státním pedagogickém nakladatelství roku 1972 pro potřeby tehdejších škol, definovány některé pojmy. Porovnejme je s tím, jak jsou tyto pojmy vnímány našimi dnešními (post)komunisty. Někdy se musí člověk usmívat, někdy jde mráz po zádech.



Demokracie socialistická: důsledek socialistické revoluce a diktatury proletariátu, zajišťující dosud nebývalou účast pracujících na řízení a správě státu; pracující prostřednictvím svých zástupců jsou zdrojem státní moci a také ji ve svých orgánech vykonávají;

(Ano, takto zní oficiální definice politického zřízení totalitního komunistického režimu, která byla vyučována i ve školách. Ve skutečnosti to znamenalo, že neexistovala žádná svobodná volba mezi alternativami, neexistovala politická soutěž, neexistovaly tajné volby. Ten, kdo šel „za plentu“ a škrtnul některé nebo všechny kandidáty napsané na jediném volebním lístku, byl zaznamenám a poté perzekuován v zaměstnání.)



Diktatura proletariátu: forma vlády proletariátu po vítězství socialistické revoluce, kterou se zajišťuje přechod od kapitalismu k socialismu; jejím znakem je třídní svazek proletariátu a pracujících rolníků s ostatními vrstvami pracujících.

(Diktatura byla nástrojem vládnutí, legitimním a oblíbeným nástrojem vládnutí totalitního komunistického režimu. Nezapomeňme na to.)



Dogmatismus: strnulé, neměnné myšlení; bezdůvodné lpění na zastaralých názorech, které byly vývojem překonány.

(Zde není co namítnout. Leda to, že právě dogmatismus byl tímto Poučením a normalizací povýšen na jeden z hlavních principů české politiky vůbec.)



Konzervativec: zastánce starých řádů a přežitých názorů.

(Bohužel, zde bývalý režim deformoval tradiční vnímání pojmů.)



Levicové síly: v politice pro označení pro zastánce pokrokových, revolučních názorů; v socialistickém hnutí zastánci marxisticko-leninských názorů (protiklad pravicových revizionistů.)



(Mám dojem, že tato definice by se docela hodila i pro mnohé dnešní levicové politiky; každopádně se tak mnozí chovají.)



Liberalizace: (z lat. libertas - svoboda), uvolnění, povolnost, ztráta kontroly.

(Jakmile ztratí strana nad procesy kontrolu, je zle. Není tedy „povolná liberalizace“ po listopadu 1989 stále trnem v oku z jedněch a týchž důvodů?)



Nacionalismus: politické hnutí jednostranně přeceňující národnostní stránku; ideologie a politická praxe buržoazie při využívání národnostní otázky pro své vlastní cíle - projevuje se zejména sobeckým zastíráním vlastní třídní politiky, přeceňováním vlastního národa na úkor jiných atd.

(Nekritizují náhodou ti, kteří kritizují „nacionalismus“ některých našich politiků prakticky totéž, co kritizovali normalizátoři?)



Normalizace: uvádění do normálního, běžného, obvyklého stavu.

(Ano, totalitní komunistický režim, který zde nastal po roce 1969, a který sám sebe nazýval socialismem, byl z pohledu ideologů komunistické strany tím správným a normálním stavem věcí.)



Pravice: Souhrnné označení pro reakční, protirevoluční síly; v dělnickém hnutí strany a směry, které jsou ochotny činit ústupky buržoazii.

(Takto ale stále vnímá pravici velká část dnešní české levice! Toto je ale stalinistická, totalitní definice. Nepřipouští, že by v rámci parlamentní demokracie byla pravice jednou ze dvou u moci se střídajících politických sil, protože autoři této definice nerespektují a neuznávají parlamentní, ale jen socialistickou demokracii!)



Sionismus: nacionalistické hnutí židovské buržoazie nepřátelské socialismu, usilující o zřízení samostatného židovského státu v Palestině a sjednocení všech Židů bez ohledu na třídní protiklady.

(Komentáře netřeba, antisemitismus z těchto slov přímo čiší. Náš totalitní režim neudržoval se státem Izrael diplomatické styky, vůbec jej neuznával a v tomto ohledu byl jeho přístup stejný, jako těch nejradikálnějších zastánců likvidace židovského státu na Blízkém východě.)



Teror: hrůzovláda, vláda násilí; použití všech forem násilí ke zdolání odporu.

(Takže i podle definice vedoucí síly v tehdejší ČSSR zde vládl teror založený na diktatuře a hrozbě perzekucí, silou či dokonce smrtí. )



Až budou různí politici agitovat, nezapomeňme na tyto definice. Dávejme dobrý pozor, zda nejsou stále platné. Mohli bychom se jednou velmi divit.