Islám v Evropě: důvod k obavám?

Michal Petřík

Ohrožuje nás Islám? Kde jsou příčiny radikalismu a terorismu islamistických skupin? První, co chci zdůraznit: v (západo)evropských zemích, ve kterých existuje početnější komunita těch, kteří se hlásí k Islámu, je pohled na tento jev poněkud odlišný, než u nás, kde bychom mohli hovořit sotva o několika promile naší populace. Zejména jde o Francii, která je evropskou zemí s jednoznačně nejvyšším procentem muslimské populace, ale také Velkou Británii, kde jde o příslušníky bývalých britských kolonií a jejich potomstvo, a také Německo, kde žije početná turecká menšina.

S vnímáním Islámu je tedy v české společnosti podobný problém, jako je tomu v následující úsměvné anekdotě s vnímáním římského papeže lidmi bez náboženského vyznání: leckdo z těch, kteří se o náboženství a církve vůbec nezajímají, by se totiž mohli mylně domnívat, že papež a církve vůbec se nejvíce ze všeho „zabývají“ antikoncepcí (a homosexualitou), neboť právě v této souvislosti se o nich ateista a člověk mimo náboženský či církevní dosah může dozvědět. Tedy že téma sexu je jakýmsi jejich hlavním bodem činnosti, posláním a náplní, protože se o církvi dozvídají nejčastěji právě v této souvislosti.

Samozřejmě tomu tak není, a z pohledu hlavního smyslu učení (zde katolické) křesťanské církve jde o zcela podružné záležitosti, nicméně ten, kdo nemá možnost nahlédnout další věci by mohl mít důvody myslet si, že tomu je právě takto. Většina z nás toto vidět umí, a jsme to tedy z různých historických a kulturních důvodů schopni pochopit a nedívat se například na katolickou církev jako na někoho, kdo se především zabývá detailními pravidly pro oblast sexuálního chování, což by bylo zcela úsměvné a scestné.

U Islámu však tolik štěstí nemáme. To jediné, co k našim uším doléhá, a to pravidelně, (a dokonce prostřednictvím zpravodajských SMS třeba i několikrát denně), jsou právě zoufalé činy islamistických extremistů. Jsme tedy náchylní věřit tomu, že patrně toto, čili násilí, teror, vraždy a sebevraždy jsou tím nejpodstatnějším znakem či rysem, hlavním smyslem učení, či dokonce samou podstatou Islámu.

Kulturní a historické dědictví tohoto náboženství a s ním spojené civilizace bychom ale neměli nechat překrýt několika extrémisty a fanatiky. Drtivá většina muslimů se za ně skutečně stydí. K démonizaci Islámu proto není žádný důvod. Jistě, jde o jiné, podstatně mladší náboženství, než jakým je křesťanství, jeho dnešní působení je proto rovněž jiné, univerzalističtější a v mnohém se tedy podobá tomu období „našeho“ křesťanství, ve kterém byla církev přímo spojena s mocí světskou a navíc podnikala četná expanzivní náboženská tažení.

Skutečnou podstatou každého velkého hnutí, ať již náboženského nebo politického, jsou jen motivy, praktiky a jednání těch, kteří jsou jeho zastánci. Takto je potřebné také vidět období komunistického totalitního režimu, a nikoliv prizmatem teoretických báchorek profesionálních marxistů (funkcionářů, ideologů, politruků, aparátčíků či agitátorů). V jejich zkazkách je totiž vždy možné dokázat prakticky cokoliv z čehokoliv jiného, a navíc to vždy opřít o příslušné citáty tu z klasiků marx-leninismu (resp. z příslušné náboženské literatury.)

Hledáme-li tedy skutečné příčiny jevu, který jsem v úvodu nazval „terorismem islamistických skupin“, měli bychom prozkoumat, do jaké míry jsou vyvolány náboženstvím samotným a do jaké míry různými sociálními, ekonomickými a politickými faktory, které s náboženstvím nemají společného vůbec nic. Mladý člověk, který je nezaměstnaný, frustrovaný bezvýchodností své životní situace, uzavřený do komunity obdobně postižených, nenavyklý normálním životním a pracovním návykům, protože normální život a normální práci možná v životě neměl, bude mít k radikalismu blízko vždy. To, že výskyt takovýchto lidí je statisticky prokazatelně vyšší v populaci imigrantů než v populaci ne-imigrantů, je známo také. Tam, kde jde o imigraci z islámského světa, jde tedy o problém sociální exkluze, nikoliv o prvotní náboženskou motivaci. Je sice pravda, že tím, co je pojí dohromady je Islám, není to však toto náboženství, které by kauzálně vyvolalo ty sociální problémy, které poté k radikalismu skutečně mnohdy vedou.

Islám jako jedno z náboženství tedy důvodem k obavám skutečně není. Společenská izolace, nezaměstnanost, a past návykového systému sociálních dávek však v kombinaci s celkovou kulturní a etnickou odlišností vytvářejí skutečně výbušnou směs.