Poučení z krize: kocovina nerovná se kolaps

Pavel Kohout

MF Dnes 17. 12. 2008

Politici i média velkoryse ignorují rozdíl mezi finanční krizí a hospodářskou recesí. Terminologická fušeřina mate diváky státní televize a má za následek, že politici vydávají pomýlená prohlášení. Udělejme si tedy nejprve pořádek v termínech.

Rozdíl mezi krizí a recesí je zásadní. Ekonomové nemívají rádi analogie s medicínou – ale zjednodušeně řešeno, když vidíme zhroucenou ležící postavu, jde o krizi. Zásah je nutný: může jít o život. Recese pak v tomto zdravotnickém přirovnání odpovídá těžkým chvilkám člověka, který se vrátil z velmi bujarého večírku a nyní řeší svoji těžkou situaci s hlavou v záchodové míse.

Finanční krize znamená ohrožení finančního systému. Její příčiny mohou být různé: zhroucení veřejných financí (Argentina 2002, Rusko 1998), velké objemy špatných úvěrů (Česká republika 1997), krize soukromých spekulativních institucí (USA 1998), případně kombinace těchto faktorů.

Večírek s bolením hlavy Recese znamená dočasný pokles ekonomické výkonnosti. Roste nezaměstnanost, klesá spotřeba a některé ceny – zejména komodit a nemovitostí. Pro zvláště silné recese doprovázené dvojciferným poklesem ekonomiky a dvojciferným nárůstem nezaměstnanosti se používá termín „hospodářská krize“.

Nejčastější příčinou recese je nadměrná expanze úvěrů, obvykle v souvislosti s investicemi. Analogie s alkoholickým večírkem celkem sedí, protože důsledkem nadměrné konzumace úvěrů také bývá kocovina. Čím delší večírek, tím větší bolení hlavy.

Finanční krize nemusí mít nutně za následek recesi. Naopak recese mohou vznikat i bez krizí.

Rozdíl mezi recesí a krizí je zásadní. V globálním měřítku začala finanční krize zhruba v březnu 2007, kdy poprvé do médií pronikly zprávy o problémech amerických hypoték. Americké noviny, televize i internet byly již tehdy plné zpráv o alarmujícím růstu počtu neplatičů. O rizicích věděli i ekonomové a vlastně každý. S výjimkou politiků. V létě 2007 přišel první globální úder, když vyschly finanční zdroje pro určité rizikové investice. Politikové (v USA i v EU) stále nedělali nic. Další úder přišel na podzim 2007, kdy zkrachovala britská hypoteční banka Northern Rock. Britští politici tehdy museli reagovat nuceným znárodněním; politici z kontinentální části EU se stále tvářili, že se jich finanční krize netýká. Což nebyla pravda.

Původních několik set miliard špatných hypotečních úvěrů z USA bylo rozptýleno po celém světě – mělo se za to, že rozptýlení rizik sníží jejich koncentraci, podobně jako když chemička vypouští toxické látky do atmosféry, aby omezila jejich škodlivost. Jenže rozptýlení toxických úvěrů po světě pouze způsobilo rozšíření globální paniky ze špatných úvěrů.

Nastala globální hra na černého Petra. Každá banka se obávala, že každá další banka může upadnout do platební neschopnosti. Výsledkem bylo podstatné omezení mezibankovních obchodů, které poslalo ke dnu skoro celý sektor investičního bankovnictví naWall Streetu a způsobilo velmi těžké ztráty bankám v západní Evropě. Nejhorší fáze krize začala 15. září 2008 pádem investiční banky Lehman Brothers a trvala zhruba dva měsíce. Teprve potom evropští politici se zpožděním roku a půl konečně reagovali!

Finanční krize se České republiky prakticky nedotkla. Zdejší banky se vyhýbaly investicím do „toxických“ cenných papírů z různých důvodů: jednak po špatných zkušenostech z 90. let, jednak proto, že měnové riziko snížilo atraktivitu těchto instrumentů. Česká koruna pomohla ekonomice, aby zůstala uchráněna od některých rizikových trendů.

Teď je globální finanční krize již na ústupu. Objevil se však nový problém: globální recese. A ta se české ekonomiky již dotýká, a to velmi bolestivě. Začala sezona špatných zpráv, která bude v roce 2009 pokračovat. Česká ekonomika čelí světové hospodářské recesi, která již postihuje sektor nemovitostí a automobilové výroby.

Recese si žádá jiný rejstřík opatření než krize. Tradičním opatřením podle Johna Maynarda Keynese je fiskální expanze cestou schodkového rozpočtu. A to se také děje. „Vlády odWashingtonu po Tokio ve snaze zpomalit hospodářský pokles hodlají snižovat daně, zadávat více státních zakázek a rozšiřovat veřejnou podporu pro podniky a pro nezaměstnané,“ uvedl nedávno německý týdeník Der Spiegel.

Naše špatná paměť Česká vláda připravila schodkový rozpočet, což by za daných okolností nemuselo být takový problém. Potíž je v tom, že rozpočet je připraven na základě zastaralých projekcí růstu. Na tento fakt hlasitě upozorňuje opoziční ČSSD. Sociální demokracie má v tomto směru pravdu, ale bohužel zmeškala vzácnou příležitost přijít s rozumnějším návrhem řešení recese než vláda.

Namísto toho sociální demokraté řeší „finanční krizi“ v 52 bodech, v nichž je více ideologie než ekonomické odbornosti. V rozporu se světovými trendy by sociální demokraté chtěli daně z příjmu zvyšovat. Výrok, že „v krizi má kromě obecně pojímané spravedlnosti daňová progrese významný stimulační význam“, je úsměvný. Byl to Miloš Zeman, kdo v období recese zásadně snižoval nejvyšší sazby daní z příjmů! Výsledkem byl silný stimulační efekt, a tudíž i relativně velmi dobré hospodářské výsledky Zemanovy vlády. Ach, ta špatná paměť!

Ovšem i v návrhu ČSSD lze najít rozumné body. Racionální může být odklad privatizace některých státních podniků na dobu, až ceny akcií na světových trzích vzrostou. Sociální demokracie možná nemá zcela nezištné úmysly, nicméně nyní by se například ČSA bezpochyby prodávaly pod cenou. Což je z druhé strany jedna z příjemných stránek recese: kdo má peníze, může kupovat levně.