Stát a svoboda (2)
Radim Lhoták
Zdá se, že všechny velké věci, mají-li se lidstvu zapsat do srdce svými věčnými nároky, musí Zemi nejprve navštívit jako nestvůrné, strach probouzející grimasy. Tímto citátem z knihy „Mimo dobro a zlo“ Friedricha Nietzsche zdá se mi příhodné uvést následující odstavce, mé teze psané údery tlukoucího srdce, když se chystám pojednat o tom, co je to vlastně svoboda. Chceme-li rozumět našemu životu, našemu bytí a všemu, čím se toto bytí uskutečňuje a omezuje, nezbývá, než se do toho kyselého jablka zakousnout s odvahou a notnou dávkou zaujetí prostého všech předsudků, jak jen to bude možné.
Je třeba hledět s přezíravou shovívavostí k těm, kdo tvrdí, že svoboda je individuální volnost chtění, možnost konat podle své vůle, být jako jedinec nezávislý. Chci vidět takového člověka, co by dělal sám na pustém ostrově. Tam by byl nezávislý, tam by si mohl dělat co chce, až na to, že by co chvíli pomýšlel na oprátku a jeho život by byl trudný a krátký. Stejně tak je nutné z nejvyšším podezřením poslouchat ty, kdo ve spojitosti se svobodou mluví o možnosti volby, o svobodné vůli tuto volbu přijmout za vlastní. Ponechme stranou okolnost, co je nám reálně dáno jako možnost k volbě. Nelze mluvit o svobodné volbě tam, kde možnosti k volbě jsou podmíněny vnější mocí. Leč otázka „svobodné vůle“ je ten hlavní problém, který nám brání spojovat vůli se svobodou. Svobodná vůle, stejně jako nesvobodná vůle jsou pojmy z říše zdání a představ. Neexistuje svobodná ani nesvobodná vůle, existuje pouze silná nebo slabá vůle.
Vůle jako akt chtění v sobě zahrnuje mnohost pocitů. Patří sem pocit stavu z něhož chceme ven, tak i pocit stavu, k němuž chceme dovnitř. Každé chtění je nějak nebo něčím podmíněno, a mezi přední podmínky našeho chtění patří i naše myšlenky, pocity nespokojenosti, nedostatečnosti či naopak přemíry něčeho, co překračuje rámec veškerého subjektivního vkusu a trpělivosti. Vůle neexistuje o sobě jako nezávislá mohutnost naší bytosti, nýbrž, a to mnohem spíše, jako osvojená vlastnost našeho já, toho ego a alter ego stokrát závislého na způsobech a prostředí, kterými bylo utvořeno. Správnější by bylo vysvětlit vůli z hlediska morálky jako rozkazovačné chtění, chápat ji jako výraz moci v kontextu bytí, jemuž skrze tuto morálku chceme rozumět a vytvořit si pro ně perspektivu. Vůle pramenící z přesvědčení jako morální imperativ: Jak nevěrohodná a podezřelá je její autenticita, neřku-li svoboda, uvážíme-li nezvratnou závislost každého morálního imperativu na obecném zdání. Stejně tak zavádějící a iluzorní je dávat svobodu na stejný hodnotový žebříček jako možnost libovolného uskutečňování našich volních aktů. Nelze při nejlepší vůli říkat: svoboda člověka je totéž, jako jeho moc se rozhodovat podle vlastní vůle a chtění. Pokud ovšem nechceme položit rovnítko mezi svobodu a tyranidu samovládců.
Pojem svobody má však také rozměr morální. Nemyslím tím morálku hlasující pro svobodu, takových hlasatelů svobody bylo a je nespočítaně, mám na mysli morálku svobody. Morální síla člověka je tím činitelem, kterým se člověk stává svobodný. Svobodní jsme srdcem a ne rozumem. Svoboda znamená naši odhodlanost a připravenost k plnému životu, naši možnost uskutečnit jediný volní akt, který je ve spojitosti se svobodou relevantní: vlastní vůli k životu. Říkám záměrně vůli k životu, ne vůli k moci, abych se vyhnul tradičnímu nepochopení Nietzscheovské kritiky morálky. Další už záleží jen na tom, jaké morální a hodnotové předpoklady si pro svůj život vytýčím. Morální stav duše ovšem nelze dost dobře myslet ve spojitosti se samotným jedincem. Jedinec nemá důvod k morálce, protože nemá důvod obětovat svůj egoismus ve prospěch nadřazeného celku lidských duší a jejich kultury, za který směňuje svoji hodnotu. Je to jediná oběť nezávislosti, která má smysl a neděje se na úkor lidské svobody nýbrž naopak. Jedinec má minimální šanci existenčně obstát, pokud se nechce vzdát své svobody a odevzdat se do rukou cizí moci. A současný stát je tou cizí mocí a občané od něj nemohou požadovat svobodu a zároveň existenční záštitu. Za všechno se musí platit a individualizovaní občané za své sociální jistoty platí nejen penězi, ale především vlastní svobodou. Je opravdu směšné, když odívají své otrocké, zmanipulované a odcizené duše maškarou svobody užívat si životní úrovně, kterou jim stát poskytuje, nakupovat zbytečné věci, cestovat po cizích zemích. Jak známo nesvoboda coby generační úděl činí z lidí dobrovolné otroky, otrocké duše bez smyslu pro ušlechtilost a lidství vůbec. Tak se z žen stávají feministky, z mužů změkčilé a zlomyslné baby.
Co by měl tedy stát udělat pro to, aby lidem navrátil svobodu? Měl by je vyškolit, aby se dokázali sami o sebe postarat, a následně se zrušit. To od něj lze ale očekávat opravdu těžko. Těžko se stávající byrokracie a garnitury vládců vzdají svého lukrativního byznysu. Existují také hezké teorie spontánního řádu, kdy stát by měl dát lidem zákonný rámec pro jejich chování, avšak plánování ponechat na jedincích a jejich dobrovolné kooperaci. Nevidím žádný rozdíl mezi státem uplatňujícím „spontánní řád“ a státem nynějším, vidím jen nesmyslné spojení slov, které má ospravedlnit a zafixovat daný systém jako přirozený. Vlastní globální svět se vyvíjí spontánně, státy se mu spontánně přizpůsobují, každý občan je odkázán na vlastní spontaneitu na cestě svého uplatnění, plánuje si sám své vzdělání i zaměstnání. Dokud ovšem stát nadále přerozděluje a hlásá svoji péči o sociální zajištění slabších, dokud občan jako jedinec je reálně na svém státě závislý pro případ nezaměstnanosti, nemoci a podobně, nelze mluvit o svobodném státě. V opačném případě by ovšem stát pozbyl své základní funkce a ztratil by smysl. Aby se člověk stal svobodným, musí se existenčně ustanovit nezávisle na svém státě, musí se naučit žít samostatně ve svobodném společenství. Svoboda vyžaduje odvahu spolčit se ve vlastním malém státě a současný stát zničit. Svoboda vyžaduje sílu a schopnost si existenční nezávislost vybojovat.
Kolik zjemnělých a oslabených duchů stále fňuká nad svým údělem nemohoucnosti, oné vlastní sestry nesvobody, mají-li ztopořit své tělo k odporu, k síle překonávající netečnost, nalézt zřetelný postoj k vůli svých bližních, k moci, která je hotova si je podrobit. Svoboda nám není dána pozitivně jako nárok či dar. Svoboda musí být výdobytkem, aby se stala vlastnictvím hodným péče a úcty. Jiná je svoboda otrockého propuštěnce klepajícího v nouzi na dveře svých bývalých majitelů a chlebodárců, jiná svoboda kmene, pro jehož hrdou svébytnost a nedotknutelnost ti nejlepší synové hynuli a nechávali si utínat údy. Nelze jedněmi ústy mluvit o svobodě a druhými o státě, který lidem zajišťuje sociální jistoty a bezpečí. Být dostatečně mocný sám k sobě a jako jedno tělo mnoha podřízených jedinců uplatňovat společnou vůli k moci, společnou schopnost přežití bez pokory a potřeby solidarity cizáků. To je svoboda.
Radim Lhoták
|