Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Od krize racionality ke kritickému objektivismu(2)

Radim Lhoták

Jaké závěry plynou z objektivistického chápání světa pro etický kodex lidského chování? Posledním filosofem klasické éry filozofie, který projevil snahu výrokovat objektivistické hodnotové soudy stran lidské morálky, byl patrně Aristoteles (kolem roku 350 př. n.l.).

Aristoteles položil základy objektivní logiky a metod poznání. Proti všem Platónovým nástupcům chápal základ lidského poznání v objektivní existenci reálného světa, v pozemském založení ducha a v platném rozumu. Jeho etika hájila ideál osobního štěstí v souladu s fyzickou přirozeností člověka. Platón je naproti tomu zastáncem prvotnosti světa idejí, duše jako prvotního hybatele a její účasti v nadpozemské sféře absolutní pravdy a (božské) dokonalosti. Platónova etika inklinuje k sebeobětování ve prospěch celku (obce). Ačkoli mnohé Platónovi výroky o etice a lidské povaze mají univerzální hodnotu, jeho chápání fundamentálních otázek poznání a smyslu lidského života přivedlo na celé dva tisíce let lidské myšlení k idealismu, jímž se mentální úsilí lidí diskvalifikovalo v nesmyslném rozporu duše a těla, ideje a skutečnosti, síly a altruismu, vůle k životu a asketické odevzdanosti Bohu. Toto myšlení zasadilo lidského jedince do světa utrpení a nechalo ho zmítat mezi ideálem nedosažitelného blaženství nebeské říše dobra a nepřekonatelným pokušením z hlubin zničujících temnot zla a dědičného hříchu.

Poslední dvě staletí naší civilizace sice filozoficky zavrhla Boha, ale nedokázala se odpoutat od představy transcendentálního základu světa. Ani moderní doba nedokázala překonat rozpor mezi nezávislým vědomím hledajícím pravdu o štěstí člověka ve vlastní duši a skepticismem pochybujícím o poznatelnosti reálného světa vůbec. Objektivismus je prvním filozofickým směrem, který tento rozpor řeší v dialektické jednotě. Skutečné vodítko k životnímu úspěchu a pocitu vyrovnanosti podle filozofie objektivismu představuje vědomí jako odraz objektivní skutečnosti, dále pocit sebevědomí člověka v jeho rozumové schopnosti a racionální vůle k životu. Jde ovšem o stavy duše, ke kterým člověk nedospěje automaticky, musí o ně usilovat, a co je mnohem důležitější, musí se pro ně rozhodnout. Tímto rozhodnutím se zároveň rozloučí se všemi cestami úniku od objektivní reality, jimiž se lidská duše upíná k iracionální víře ve vyšší moc a spravedlnost, či k subjektivní představě světa, jaká se zdá být pohodlnější, přístupnější a méně závazná, než snaha o reálné poznání a připuštění světa v jeho objektivní podstatě.

Maximou objektivistické etiky je racionální egoismus, tedy uvědomělé usilování o vlastní prospěch a životní prosperitu. Nejde o nějaké sobecké a vrtošivé vybíjení lidských sklonů a konání podle vlastní libovůle na úkor druhých. Objektivistický egoismus chápe člověka v reálném kontextu jeho sociálního začlenění a potřeby kooperace, kdy výsledkem jeho racionálního poznání je hlubší pochopení takového sociálního chování, které preferuje dlouhodobý prospěch oproti krátkodobému zisku, přičemž základním kritériem dobra je uchování života a volba hodnot, jež život jedince naplňují radostí a spokojeností. Objektivita jako volní soulad s realitou opřený o rozum a metody empirického poznání, to je základní princip vnitřní jednoty a morálního přesvědčení vyjádřený slovy objektivistické filozofie.

Objektivismus nepopírá omezené hranice lidského rozumu ani emocionální stránku člověka jako podstatný faktor podmiňující chování lidí. Realita je absolutní a nezávislá na našem vědomí. Lidské vědomí má pouze schopnost reflektovat objektivní svět a částečně pronikat do jeho souvislostí. Naproti tomu naše emocionální vybavení je závislé na našich hodnotových soudech (i těch neuvědomělých) uložených do podvědomí ve formě automatizovaných pocitových reakcí. Pouze cestou validace našich prvotních soudů a jejich zpětným přehodnocením můžeme překonat rozpor mezi rozumem a pocitovým vnímáním světa. Jen tak můžeme dojít relativního souladu s realitou a potřebného sebevědomí v důsledku racionality, kterou objektivismus chápe jako primární ctnost.

Racionální základ má v objektivismu i pojem dobra vyjádřený potřebou zachování vlastního života, který je sám o sobě měřítkem veškeré morální hodnoty. Přičemž příjemce prospěchu ze svého morálního jednání má být přirozeně jednotlivec sám jako nositel takového jednání. Z fundamentálního pohledu na racionalitu jako primární morální hodnotu, která uznává fakta a poté jedná podle nich, odvozuje objektivismus i základní ctnosti lidské osobnosti: Nezávislost jako primární orientace na realitu, nikoliv na ostatní lidi. Integrita jako jednání v souladu s racionálními principy. Hrdost jako morální ctižádost. Poctivost jako odmítnutí neskutečnosti, tedy v důsledku nesouhlas s jakýmkoliv iracionálním (theistickým či idealistickým) chápáním světa, který by chtěl být návodem a případnou ideologií pro chování lidí.

Pokračování příště.



Radim Lhoták
 
  Přístupy: 1104 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA