Evropa a její turecký problém

Alexandr Vondra

11.12.2006, Hospodářské noviny

Evropská unie v posledních letech jako by ztratila dech. Po krachu ratifikace ústavní smlouvy se zabývá bolestnou sebereflexí a s lednovým rozšířením o Bulharsko a Rumunsko se množí hlasy, že dalším čekatelům je třeba nadlouho přivřít dveře. Pryč jsou časy evropské euforie. Mnozí argumentují tím, že unie by měla definitivně vymezit své hranice, mluví se o její omezené absorpční kapacitě. Taktické a vnitropolitické ohledy převažují nad strategickými prioritami.


Evropskou únavu lze dobře ilustrovat na případu Turecka. Tato země klepe na dveře Evropy již více než čtyřicet let. Trpělivě dosud stála v dlouhé frontě, neustále někým předbíhána a odsouvána na konec. V poslední době však začíná být zřejmé, že i trpělivost Turků má své meze. Nedivme se jim.

Oběť kyperského "řešení"

Smutnou realitou dneška je fakt, že vztahy EU k Turecku jsou obětí řešení, respektive neřešení kyperské otázky. Ačkoli uznání Kyperské republiky Tureckem a vyřešení sporných bodů soužití Řeků a Turků na rozděleném ostrově nebylo formální překážkou pro zahájení jednání o vstupu Turecka do EU, fakticky se nyní probíhající rozhovory na tomto problému neustále zadrhávají. Přiznejme otevřeně, že EU je omezovaná vnitropolitickými zájmy některých členských států a nechová se nestranně. Nepohneme se kupředu, nedáme-li řešení kyperské otázky nový impuls na půdě OSN. Turecko je pro unii strategicky, politicky a hospodářsky příliš důležité na to, aby dopustila zhroucení přístupových rozhovorů kvůli této otázce.

Turecko má pro Evropu významnou geostrategickou polohu, přes Bospor a Dardanely kontroluje přístup do Černého moře. Funguje také jako důležitý stabilizační prvek v regionu. Podporuje mírový proces na Blízkém východě a v muslimském světě je jedinou zemí spřátelenou s Izraelem. Plní roli klíčového hráče ve stabilizačních procesech na Kavkazu, ve středoasijských republikách a na Balkáně. Vzhledem ke svému vztahu s Íránem může vystupovat jako stabilizátor "tvrdších" postojů USA a "měkčích" postojů EU. Blízký východ a východní Středomoří mají pro zajištění evropské bezpečnosti klíčový význam, a proto je Turecko pro Evropu nepostradatelné.

Padesát let spojenectví

Navíc je Turecko už přes padesát let důvěryhodným spojencem v NATO. Turecká armáda se společně s námi angažuje v Afghánistánu, v Kosovu, v Bosně a Hercegovině, přispívá i ke stabilizaci Iráku. Základní rysy turecké zahraniční politiky jsou v souladu s postoji a rozhodnutími EU. Evropa může integrací Turecka mnoho získat. Zvlášť zřetelné je to z hlediska energetické bezpečnosti.

Náš kontinent nemá dostatek vlastních zdrojů a přerušení dodávek ropy na Ukrajinu počátkem roku 2006 zdůraznilo strategickou polohu Turecka jako alternativní cesty plynu a ropy do Evropy z kaspické oblasti a Střední Asie.

Evropské hospodářství může významně posílit rozšířením trhu o dalších 70 miliónů spotřebitelů. Turecko je dnes 17. největší světovou ekonomikou. Vláda premiéra Erdogana iniciovala reformy, které tuto zemi řadí mezi nejperspektivnější trhy. Pro unavenou evropskou ekonomiku může být Turecko velkou vzpruhou.

Nedůvěra k Turecku coby muslimské zesílila po vzestupu islámského fundamentalismu a terorismu, po 11. září 2001 a následných teroristických útocích v evropských zemích. Turecko je však ukázkovým a také ojedinělým příkladem demokratické, sekulární a moderní země, jejíž obyvatelstvo vyznává muslimskou víru.

Ať se nám to líbí nebo ne, islám se díky imigraci stal nepominutelnou součástí západního světa. Právě silný partnerský vztah s Tureckem může být v tomto ohledu pro Evropu přínosem a naopak turecké pojetí islámu může hrát klíčovou roli pro nálady 15 miliónů vyznavačů islámu v Evropě. Ti pozorně sledují nelehké úsilí Turecka o vstup do EU a "dvojí standardy" unie uplatňované vůči Turecku jen posílí jejich frustraci.

Nejednoznačný postoj EU oslabuje touhu Turků stát se jejím členem. Přístupem unie zklamané turecké elity stále obtížněji obhajují své proevropské postoje, mezi obyvatelstvem roste podpora nacionalistů. Hrozí situace, že reformní úsilí ztratí v očích tamního obyvatelstva na své přitažlivosti.

Vyženeme pryč?

Zavřít Turecku dveře k budoucímu členství v EU by bylo krátkozraké. Turecko by nutilo hledat si alternativní spojence - buď v Rusku na severu, nebo mezi islámskými zeměmi na východě. V prvním případě by se Evropa dostala do situace naprosté závislosti na nekontrolovatelných dodávkách energetických surovin, v druhém případě pak hrozí desekularizace Turecka a nárůst fundamentalismu a extremismu v evropském předpolí.

Přístupový proces bude dlouhodobý a náročný. Turecku jsme ale kdysi členství slíbili a měli bychom mu dát šanci ukázat, že dokáže splnit náročná kritéria kladená na všechny kandidátské země. Začněme se k němu chovat férově a do Ankary směřujme jasné poselství: jste důvěryhodný a pro nás velmi důležitý spojenec.