Velké dějiny se vrací do Česka

Alexandr Vondra

22.12.2008, Hospodářské noviny

Je čas adventní, čas půstu a zároveň radostného očekávání příchodu Vánoc. Vánoční svátky mají být časem reflexe a odpočinku, dobou, kdy se praktická politika zklidní. Některé z nás - mě nevyjímaje - však žádná dovolená nečeká. Žijeme v očekávání začátku českého předsednictví v EU. Svátky to budou pracovní. Přesto, či spíše právě proto je důležité dopřát si luxus alespoň chvilkového odstupu od předsednických priorit, finanční krize, zajištění autodopravy a pohoštění pro delegáty či debat o vlajkách, podle jejichž počtu na českých budovách stejně nikdo nebude úspěch českého předsednictví měřit. Je to čas vhodný pro klidné zamyšlení nad tématem našeho vztahu k Evropě. Jedině na takovém pozadí má ostatně smysl ptát se, zda je pro nás předsednictví důležité a máme-li stát o to, aby bylo úspěšné a neskončilo ostudou.

Filozof Jan Patočka se ve svých úvahách o dějinách českého myšlení snažil prokázat, že bylo nedílnou součástí duchovního vývoje celé Evropy. Ve své knize "Kdo jsou Češi?" přišel s jednou z nejdůležitějších myšlenek o filozofii českých dějin. Začal rozlišovat velké a malé dějiny Čech. Malé dějiny mu splývají s jazykovým nacionalismem, se sebestředným zaujetím vlastní kulturou, rovností a kultem maloburžoazní opatrnosti. Velké české dějiny jsou pro něj dějinami středověkých Čech, hrajících důležitou roli při formování Evropy. Český stát, který byl ve středověku 150 let centrem evropeizace východní Evropy a později jedním z center evropského protestantismu, postupně tuto pozici ztrácel. Dobu, která následovala, považoval Patočka za dobu úpadku.

I kvůli životu v komunistickém Československu a rozdělené Evropě byl Patočka k vývoji na kontinentu spíše skeptický. Přesto se na sklonku života angažoval v Chartě 77 a významně se podílel na tom, že česká nekomunistická opozice se ve svém vzdoru dovolávala tradičních evropských hodnot a základních svobod. Revoluce roku 1989 nám pak daly možnost evropské dějiny opět aktivně spoluvytvářet.

Je dobré se ptát, jak by se na současný vývoj v Evropě a naši roli v ní Patočka díval. Nyní navíc tu je období, kdy se budeme v roli předsednického státu podílet na řešení otázek, které se týkají nejen celé Evropy, ale i celého světa. Jsem přesvědčen, že z tohoto hlediska se jedná znovu o velké české dějiny.

Jsme již téměř pět let součástí Evropské unie, která symbolizuje pro řadu zemí ze zbytku světa určitý vzor.

Že nic na světě není perfektní - tedy ani my, ani unie - ví každý. Hledání našeho vztahu k unii a unie k nám je kontinuální a dynamický proces. V tomto směru jsme na tom stejně jako jakákoli jiná evropská země.

Je čas sít i čas sklízet

Ne náhodou vyhlásil francouzský prezident Nicholas Sarkozy před začátkem francouzského předsednictví, že je to příležitost pro "návrat Francie do Evropy a Evropy do Francie". A je to tak dobře: v momentě, kdy se věci berou jako dané a neměnné, nastává pomalu ale jistě stagnace a rezignace. A to je špatně jak pro naši zemi, tak pro evropské společenství.

V letošním roce jsme si mohli prakticky ověřit, jaké výhody nám unie může přinést a zároveň jak si v ní umíme obhájit své zájmy.

Příkladem prvního je naše zkušenost se vstupem do Schengenského prostoru hranic bez bariér, jehož první narozeniny slavíme v těchto dnech.

Ocenili jej asi nejen všichni Češi, kteří už na hranicích nemusí podstupovat kontroly a čekat ve frontách, ale nejnověji i rakouská vláda. Statistiky za letošní rok totiž ukázaly, že kriminalita v příhraničí se snížila v průměru o více než tři procenta. Jde o klasickou win-win situaci, přestože na počátku mohli mít někteří obavy, zda otevření hranic nebude znamenat zvýšené bezpečnostní riziko. Opak byl tedy pravdou.

Druhým případem a zároveň velkou zkouškou, která stála za námahu s ní spojenou, bylo zrušení víz pro české občany na cesty do USA. Bruselské úřady a některé evropské vlády byly původně proti tomu, aby se tento problém řešil. My jsme však dokázali na svou stranu získat další země, obhájili jsme svá práva a dotáhli jsme kauzu do úspěšného konce, na kterém ve výsledku netratil nikdo.

Dědictví reformace

Češi mají dar kritického myšlení, který je dědictvím dob reformace. Britský týdeník The Economist nedávno napsal, že zařadit Čechy mezi euroskeptiky může jen ten, kdo z pohodlnosti odmítá vidět, že nejsme proti unii. A jsme-li někdy kritičtí, je to proto, že odmítáme bezvýhradné přijímání některých konvenčních zvyků a nešvarů.

I proto myslím, že živá debata, kterou se podařilo nastolit v souvislostech s evropskými tématy, je důležitá a zdravá. A zdaleka nekončí také proto, že nadchází doba, kdy se o naší zemi jakožto hlasu a tváři celé unie bude psát nejen v našich médiích, ale po celém světě.

Přes překážky ke hvězdám

Jako vláda se budeme především snažit, aby za námi zůstaly konkrétní výsledky. A aby Česko potvrdilo reputaci země, která podporuje koncept Evropy bez bariér za použití racionálních a realistických prostředků, přijatelných pro všechny.

Zároveň se nebudeme bát debatu o zbývajících bariérách vyvolat. Jen jejich důsledným uvědoměním - stejně jako každého jiného problému v životě - totiž teprve nastává příležitost pro hledání a nacházení řešení. To vše sečteno nám i Evropě umožní si navzájem lépe rozumět a spolupracovat i za horizontem předsednictví.