Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Územní nároky po první světové válce

Tomáš Krystlík

Níže cituji z knížky vyšlé roku 1919 Československý stát v mezinárodním právu a styku, jejíž text vznikl z větší části v roce 1918 pro „obhájení našeho práva“ na pařížské mírové konferenci a jehož autorem je právník Ladislav Stěhule, velký vlastenec a masarykovec, publikující již dlouhou dobu předtím v oboru práva a národnostní politiky. Jeho text je ideologické zdůvodnění pro mezinárodní uznání československých hranic a zapojení národnostních menšin do československého státu. Jeho názor nebyl v české společnosti a mezi politiky po první světové válce vůbec ojedinělý, sdílel ho i Masaryk.

Stěhule píše, že německý národ zůstal i po první světové válce Herrenvolkem a pro tento národní charakter nemůže být přijat do rodiny národů a nemůže pro sebe uplatňovat právo na národní sebeurčení. Je vůbec otázka, zda může být Německo uznáno jako stát. Naopak, státy sousedící s Německem musí vytvářet silnou hráz spočívající v silném Slovanstvu. Poněmčené území musí být navráceno jazyku svých otců, neboť lidé žijící na těchto územích jsou většinou slovanského původu.

Dále autor požaduje teritoriální úpravy ve formě koridoru k Jaderskému moři, mapa připojená k tomuto spisu ukazuje ideální hranice československého státu dosahující po Dunaj k dolnorakouské Kremži a na východ až po maďarský Vác, na severu nárokoval Stěhule části Slezska a Kladsko. Se zvýšeným počtem Němců v důsledku připojení dalších oblastí s německy mluvícím obyvatelstvem si Stěhule nedělal starosti, neboť vyšší slovanská porodnost Němce poznenáhlu demograficky zatlačí, německé území bude českým živlem rozdrobeno.

Stěhule zavádí pojem „nového mezinárodního práva“, které se zakládá na historické skutečnosti, že Němci spáchali zločin na lidstvu a lidství a musí je za to stihnout odpovídající trest. Postupuje podle Masarykovy „nové filosofie národnostní“, která sice „dosud není jako zvláštní obor vědní přesně ustanovena“, ale jejímž hlavním principem je, že národ předchází před státem. Aplikováno na Němce nebyl viníkem války německý stát, nýbrž německý národ, všechny jeho vrstvy i jeho národní duch. Podle autora je hlavním úkolem lidstva, aby se zabezpečilo proti německému národu, a k tomuto „světodějinnému úkolu“ je předurčen jedině národ „jenž se postavil pod ideu dobra, pod ideu všelidství, humanity“. (Napovídám: národ československý) Z hlediska tohoto „všelidského příkazu“ je nutné chápat sebeurčení národů, které platí jen pro ty národy, které jsou „povolány k ochraně všelidstva“. Jim bude sloužit toto právo jako prostředek k jejich zesílení, k jejich mocenské a územní expanzi. „Státy k tomuto střežení Německa vybrané musí být tak vybaveny, aby úkolu tomu mohly dostáti ... a musí jim být dáno takové rozpětí, aby měly dosti prostoru a materiálu k vytvoření síly, nutné pro udržení Německa v hranicích jemu lidstvem určených. To znamená opatření jich jistým quantem i qualem“ (množstvím a kvalitou) „teritoriálním a vedení jejich hranic z určitého hlediska.“

Jeho názory podpořil Tomáš Masaryk prohlášením v listu Corriere della Sera, že český stát je nucen si přivlastnit území obývaná Němci, Poláky a Rusíny, aby „splnil ten účel, ve spojení s Jugoslávií a Rumunskem, vytvořit nezlomný obranný řetěz proti orientálním“ (východním) „choutkám Německa“. Čeští a slovenští politici, čekající v Paříži na zahájení mírové konference, dobře věděli, že Francie má životní zájem na potlačení Německa a že bude chtít prosadit odpovídající podobu střední Evropy, na prvním místě silné Československo. Český stát tedy vzniká jako francouzský četník na východní hranici Německa. To má později za následek, že s rozpadem versailleského mírového systému je zpochybněna i existence Československa.

Stěhule dále píše, že německý národ je nejprve třeba „vyloučit z principu sebeurčení“ a „být přijat v rodinu národů teprve, až změní svoji nynější mentalitu. To znamená ale přepracování celé psychy německé, tak jak se složila as od polovice minulého věku ... v příznačném pro Němce organismu národním.“ Je-li stát výrazem sebeurčovací vůle národa a Německo takovou vůli mít nesmí, pak podle něj „Německo není státem“. Národ československý, „pověřený všelidstvem tak velkým úkolem“, nesmí podle Stěhule zůstat omezen pouze na své území etnické, musí se mu přiznat nové, vyšší právo teritoriální.

Masaryk ve shodě s jeho názory v rozhovoru s korespondentem Times 12. ledna 1919: „Nesmí se přehlédnout, že naše země jest pro to, co Čtyřdohoda chce podnikat ve střední a východní Evropě, přírodní základnou“. Co všechno Masaryk do oné přírodní základny zahrnoval? Měl stejné názory a požadavky jako Stěhule.

Stěhule popisuje onu přírodní základnu takto: „Vůle lidstva jest zdrojem jedině správného práva mezinárodního, jehož součástkou jest také teritoriální právo státu československého, které potřebuje být rozšířeno o celý severní břeh Dunaje od Kremže po Vácov,“ (Krems v Rakousku, Vác v Maďarsku, u Budapešti) „tedy o Dolní Rakousy; náš stát tím získá teritorium zvláštního jednotného rázu, na kterém bude možno uskutečňovat jednotný velkolepý hospodářský plán... zde vznikne pak jistě velký centr obchodní, kterým nemůže být jiné místo nežli město Požuň,“ (Pozsony, Pressburg, později Bratislava) „která zaměstí tak Vídeň, jejíž význam pak bystro upadne“.

Pro obyvatelstvo Dolních Rakous podle masarykovce Stěhule existuje též jednoduchý recept. Bude asimilováno, nastane příliv obyvatelstva československého a „osídlování bude regulováno veřejnoprávně, český živel bude element aktivní, za kterým bude autorita silného státu a který vyzbrojen všemi prostředky kulturními i hospodářskými, takže to bude živel panující, jež obyvatelstvo povahou tam již dnes nepokročilé a potom i opory státu zbavené snadno asimiluje. Dolní Rakousy... je půda, která dle přirozené historické tendence národu našeho patří do jeho osídlovací sféry“. A o průběhu tvrdé čechizace dodává: „Jestli by proces ten nepokračoval dosti rychle, přikročíme k vysídlování německého elementu, pokud by ohrožoval naši státní bezpečnost“.

Stěhule hovoří i o „organickém zakončení teritoria slovenského“ o území na jih od Ipoly k Mátře, Miškolci a Tise, včetně ekonomicky důležitých dolů v Sálgotarjánu, o anexi území nesporně maďarských. Asimilaci Maďarů vidí Sněhule snazší než u Němců. Maďarský národ si prostě uvědomí, že „on sám značnou částí svého ethnického složení je původu slovanského a že jeho veřejné i soukromé instituce právní, jakož i zvyky jeho jsou v základě slovanské“. Maďaři prostě se přeorientují, „převezmou jazyk československý a vůbec stanou se součástí kultury československé“.

Stěhulovy názory nebyly ojedinělé, byla jich v té době celá plejáda - a stejně odporných. Pozoruhodné je souznění Stěhulových názorů s Masarykovými výroky k oběma výše uvedeným listům. Logické implikace ponechávám čtenářům.

Z předchozího vyplývá, že pokud existuje národní vlohy k páchání zla, kterou Češi tak rádi podsouvali a podsouvají Němcům, Rusům a dalším, tak jsou Češi jako národ predisponováni k témuž. Přesněji řečeno: Jakékoliv národy jsou schopny stejných činů, záleží jen na dějinné příležitosti a na vhodné možnosti – na tom, zda se některý z nich dostane k moci a k čemu ji použije.

Byly Stěhulovy názory politicky relevantní? Ano byly, neboť byly v různé míře a v různých variacích přítomny ve vědomí společnosti první republiky jako zmařená možnost. Dokládají to i obdobné územní požadavky po druhé světové válce, ale tím se zabývá článek Československé snahy o územní zisky.



Tomáš Krystlík
publicista
 
  Přístupy: 9468 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA