O budoucnost V4 se nebojme

Jiří Weigl

Bohumil Doležal podal v článku „Čtyři hádaví trosečníci“, v němž se pokoušel v MfDnes 18. září komentovat proběhlou schůzku prezidentů V4, tak mimořádnou míru nepochopení historie, současnosti a budoucnosti spolupráce 4 středoevropských zemí, že to vyžaduje reakci.

V líčení historie setrvává u starých klišé, že „pro Klause byla višegrádská spolupráce jakýmsi disidentským residuem a průnikem nepolitické politiky do zahraničněpolitické oblasti“, a proto se k ní na počátku devadesátých let stavěl rezervovaně. Motivy postojů Václava Klause byly zcela jiné. Když Doležal správně říká, že Klausovým heslem byla rychlá integrace do západních struktur, neměl by zamlčovat, že naši západní partneři tento cíl v oné době vůbec nesdíleli a namísto vážného jednání o rozšíření EU a NATO nám vnucovali, abychom nejprve spolupracovali v rámci Visegrádu a pak, až prokážeme, že jsme vůbec nějaké spolupráce schopni, se možná někdy se vstupem do západních struktur uvidí. Visegrád jako náhražka či dokonce překážka našeho jednoznačného západního směřování, to byl koncept, proti němuž Václav Klaus tehdy bojoval. Že mu o skutečnou, vážnou a věcnou spolupráci, nikoliv o prázdná pompézní setkání státníků, šlo vždy, o tom svědčí fakt, že byl iniciátorem jediného významného projektu spolupráce těchto zemí, který rychle přinesl ohromný ekonomický přínos všem zúčastněným zemím – byla to Středoevropská zóna volného obchodu CEFTA.

Dalším zásadním omylem Bohumila Doležala je tvrzení, že spolupráce V4 měla smysl pouze do té doby, dokud členské země měly společný zájem vstoupit do Evropské unie. Po vstupu se prý již na ničem dalším shodnout nedokážou a jejich spolupráce tak postrádá podle Doležala smysluplný základ. Troufám si tvrdit, že je tomu přesně naopak. Pro vstup do EU sehrála V4 nulovou roli a není žádným diplomatickým tajemstvím, že v této věci členské země nijak nespolupracovaly a svůj postup nekoordinovaly. V postojích jejich představitelů dominoval zájem na prvním místě žádným způsobem nezkomplikovat vztahy své země s EU, a proto o společném prosazování svých zájmů před vstupem nemohlo být ani řeči. Tomu také odpovídal obsahově vyprázdněný obsah summitů V4.

Vstup zemí V4 do EU tuto situaci zásadně změnil. Dnešní EU může za „solidní plavidlo“ považovat pouze Bohumil Doležal, který ohledně Unie stále chová iluze pozorovatele zpoza železné opony konce 80. let. Je přece již léta evidentní, že toto plavidlo již dlouho nabírá vodu a že Brusel a politika hlavních členských zemí se namísto generální opravy lodi snaží problém „řešit“ stále pevnějším přivazováním pasažérů v podpalubí. Hlavní trhlinu pod čarou ponoru přitom EU neudělali Doležalovi středoevropští „hádaví trosečníci“, ale občané dvou zakládajících zemí – Francie a Holandska, kteří odmítli oktrojovanou Evropskou ústavu.

Česká republika, Slovensko, Polsko i Maďarsko mají společný zájem na tom, aby se EU vrátila na cestu, která v minulosti přispěla k prosperitě členských zemí. Mají společnou historickou zkušenost se zdánlivě velkolepými sociálně-inženýrskými projekty, vědí jak začíná a jak končí postupné omezování svobody v ekonomice a demokracie ve společnosti, znají cenu své těžce vybojované suverenity. Již skončila doba, kdy se ve vztahu k EU nehledělo na náklady jednotlivých integračních kroků. Právě nyní se nacházejí naše země ve fázi, kdy existuje řada společných zájmů ve všech oblastech a kdy je nejen potřeba, ale i ochota o nich mluvit a společně naše zájmy také prosazovat.

V4 je uskupení zemí mezi Německem, Balkánem a postsovětským prostorem. Každá země dává různým směrům různý akcent, ale převažuje společný zájem na stabilitě vztahů a na minimalizaci rizik, ať již pocházejí z historie či se dotýkají bezpečnosti energetické či jiné, evidentní je zájem na zachování a rozvíjení transatlantické vazby, na nediskriminaci v rámci EU atd. O tom všem se mluvilo o uplynulém víkendu na summitu 4 prezidentů v Lánech. Míra otevřenosti a ochoty spolupracovat navzájem i na mezinárodních fórech byla vysoká. Na tradiční višegrádské poměry výjimečná.

Jako přímý pozorovatel jednání 4 prezidentů proto mohu zodpovědně vyslovit soud zcela opačný než pan Doležal – Visegrádská skupina se vstupem do Unie konečně nachází smysl a cíl.

Jiří Weigl