Zvěřinovy nestoudné spacáky
Petr Štěpánek
Zvěřinovy nestoudné spacáky
Martin Zvěřina napsal do Lidových novin nestoudný komentář (Kde jsou spacáky?) o nových členech mediálních rad. Je to takový esenciální výplod „ýbrmenše“ z nechvalně proslulé „kulturně-mediální fronty“, spíchnutý podle mustru z pomyslné rukověti aktivisty nepolitické politiky.
V souvislosti s Milanem Uhdem dokázal Zvěřina vzpomenout pouze jeho bonmot o chození pro pivo a předem ho obviňuje z posluhování Klausovi a ODS. Že je Uhde skvělý dramatik, moudrý a charismatický muž a bez jakéhokoli přehánění (věkem, praxí, samozřejmě i svojí politickou zkušeností) doslova ideálním pretendentem na členství v mediální radě, Zvěřinovi zcela uniká.
Tomáš Ratiborský je dle Zvěřiny pro změnu groteskní. Proč? Protože prý byl hlavním manažerem ODS v době Šrejbrových darů a tajného konta ve Švýcarsku. Co na tom, že existenci tajného konta nikdo nikdy neprokázal, co na tom, že celý ten „finanční skandál“ ODS vlastně spočíval pouze v zatajení skutečné identity jednoho dárce. O dekádu později, v době, kdy bývalý premiér odchází do výslužby s polštářem 100 mega, kdy pět na stole v českých natočených televizní kamerou je beztrestných, a nikoho z novinářů včetně Zvěřiny to vlastně ani moc netrápí, lze za groteskní považovat leda to, že Zvěřina má tu drzost používat slovo groteskní.
Že Ratiborský býval majitelem soukromého rádia, Zvěřina nezmiňuje. Že taková zkušenost může být pro práci rozhlasové rady bezpochyby přínosem, nedovtipnému Zvěřinovi zjevně nedochází. Tak mě tak napadá, kdo že je to tady groteskní?
Pravděpodobně největším utrpením, možná na samé hranici tortury, musí být pro „kulturně-mediální“ frontové bojovníky zvolení Dany Makrlíkové. Vždyť v televizní krizi si dovolila mít svůj vlastní názor, odlišný od zpovykaného stáda. To se neodpouští. Však už se také na ni naši stateční žurnalističtí reci zastřelují. Rovněž Zvěřina.
Kdyby ovšem Zvěřina nebyl hloupým propagandistou, nýbrž profesionálním novinářem, obratem by si zjistil, že zaměstnanecký poměr v pozici (rozuměj pracovním zařazení) tiskové mluvčí samozřejmě není žádným střetem zájmů. A na funkci (rozuměj vedoucí funkci) vedoucí samostatného oddělení pro styk s veřejností ČTÚ, na kterou by se při velmi extenzivním výkladu zákona snad mohl střet zájmů vztahovat, Makrlíková den po svém zvolení do Rady ČT raději rezignovala. Pokud vím, právě tohle bylo předmětem její domluvy s Petrem Tluchořem.
Zvěřina ovšem zřejmě žije v představě, že být zvolen do Rady ČT je taková životní výhra, že dotyčný hned druhý den opouští všechny své pracovní aktivity, přestává se živit, a to vše jen proto, aby vyhověl pisálkovým naivním představám o střetu zájmů. Pravidla hry však naštěstí neurčují pisálkové, nýbrž zákony.
Pravdoláskovní bratrstvo už léta šíří představu, že kdokoli, kdo jen prošel okolo sekretariátu nějaké politické strany, nesmí mluvit do mediálních věcí. Nic není vzdálenějšího realitě, nejenom u nás. I správa věcí mediálních je správa věcí veřejných. A správa věcí veřejných není nic jiného než politika. Možná to není dokonalé, ale poskládat mediální rady poměrným systémem, víceméně dle poslanecké sněmovny, je pořád lepší, než je vydat v plen aktivistům tohoto vlivného vlivového souručenství. Nenechme se mýlit, ani oni by tu nic jiného než politiku – ovšem tu svou – nedělali.
Zvěřinův útočný výlev je čistě ideologický, neopodstatněný, a proto také nestoudný.
