Bludy Petra Uhla

Zdeněk Jemelík

Řady zamlžovačů skutečnosti, přiživujících se na sporu sedmi žalobců s prostořekou advokátkou Marií Benešovou, rozmnožil také komentátor Práva Petr Uhl článkem „Čunkovo stíhání lze ještě obnovit“ z 14.5.2008. Pustil se do pábení s vervou a povrchností sobě vlastní, která mu kdysi nedovolila pochopit scestnost útoků na bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce kvůli t.zv. kauze „katarského prince“.

Aby bylo jasno: naprosto se shoduji s Petrem Uhlem v názoru, že odebrání věci Jiřího Čunka přerovskému státnímu zastupitelství a její přidělení do Jihlavy bylo nemravné a protiprávní. Zde ale shoda končí.

Především pondělní jednání krajského soudu nebylo důkazním řízením vyšetřování výše zmíněného protiprávního úkonu. Prvoplánově se jednalo o to, zda Marie Benešová má důkazy o pravdivosti svého tvrzení, že žalobci jsou mafiánskou skupinou, která se snaží ze zákulisí ovlivňovat kauzy – a dokonce je ovlivňuje, a to tak, aby jejich řešení vyhovovalo vládnoucí garnituře. V dalším vývoji půjde o to, zda žalovaná mohla snížit vážnost a dobrou pověst svých obětí v očích veřejnosti, jejich blízkých, tedy způsobit jim morální újmu. Nezákonností, která tolik pobuřuje veřejnost včetně Petra Uhla, je ale zásah Renaty Vesecké & spol. do přípravného řízení těsně před jeho ukončením. Jím se ale pondělní dokazování nezabývalo. Nevyskytl se v něm žádný doklad o tom, že žalobci o záměru nejvyšší státní zástupkyně vůbec předem věděli, natož aby se s ní o něm radili, či ji k němu naváděli nebo dokonce ji do něj tlačili. Paradoxně je nevěrohodná svědkyně Zlatuše Andělová v tomto ohledu vyviňuje, neboť v jí popsaném obsahu „stolních řečí“ Pavla Kučery a popř. Pavla Němce o ničem takovém není zmínka. Na pozadí všech tří svědectví lze mít za to, že Renata Vesecká v rozhodné části zmíněné ohavnosti jednala nezávisle na „zlopověstných“ Pavlech. Pokud se Petr Uhl domnívá, že tomu bylo jinak, namítám, že v soudním řízení není pro domněnky a tušení místa.

V tomto ohledu by skutečně státní zástupci, kteří by chtěli někoho stíhat za exces Renaty Vesecké & spol., odešli ze soudní síně s prázdnou. Nehledě k tomu, že by stejně trestní řízení nezahájili, protože si obě nejvyšší státní zástupkyně chrání jako včely královnu. Pokus o zahájení trestního řízení proti Renatě Vesecké právě kvůli jejímu vstupu do Čunkovy kauzy se již přece odehrál. Jenže státní zastupitelství se postavilo protikorupční policii do cesty. A stejně tak pokusy o trestní stíhání Marie Benešové neprojdou přes ochrannou hráz státního zastupitelství. Vše je při tom podle práva: protiústavní článek 16 Pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č.12/2003 vybavuje soudce a státní zástupce snad spolehlivější ochranou před trestním stíháním než je poslanecká imunita. Pokyn vydala Marie Benešová a Renata Vesecká toto dědictví tvrdošíjně hájí.

Trapnou neznalost projevil Petr Uhl tvrzením, že byl Jiří Čunek odňat svému zákonnému soudci. Hrůznost té věci totiž spočívá právě v tom, že o tom, zda bude podána obžaloba, nerozhodli lidé, kteří provedli celé přípravné řízení, a následně se obviněný před soudce nedostal. O tom, kdo bude stíhán soudem, rozhoduje moc výkonná, tedy žalobce. Teprve od podání obžaloby má smysl se zabývat otázkou, zda je obžalovaný v rukou příslušného soudce. V tomto případě taková situace vůbec nenastala. Petr Uhl dále dává najevo, že si myslí, že právo na zákonného soudce je totožné s právem soudce „vlastnit“ obžalovaného. Je to ale přesně opačně: jde o právo obžalovaného, který je jím chráněn před justiční svévolí. V tomto směru se Jiřímu Čunkovi určitě újma nestala.

Na rozdíl od Petra Uhla nepřemýšlím nad tím, zda je Jiří Čunek vinen ve smyslu sděleného obvinění, a nejsem posedlý potřebou jej potrestat. Ani já, ani Petr Uhl nemáme dostatek informací, abychom mohli o jeho vině či nevině uvažovat. Ostatně všechny údajné Čunkovy hříchy jsou maličkost proti rozkolísání právního prostředí, vyvolání „války státních zástupců“ a poškození důvěryhodnosti vládní koalice v očích veřejnosti, jichž se z neznámých důvodů dopustila Renata Vesecká & spol. Politici, kteří si záchranu Jiřího Čunka přáli nebo ji aspoň schvalovali, by se měli zamyslet nad vážností situace, v které celá mediální fronta stojí proti vládní koalici v jednom šiku.

Stav, na který si stěžuje Petr Uhl, kdy „vše, co by se mohlo týkat Čunkovy trestné činnosti a důkazů o ní, zůstává tabu“ jednak odpovídá formálněprávnímu stavu jeho řízení (trestní stíhání zastaveno pravomocným usnesením státního zástupce), ale zejména krajský soud nezkoumá obvinění Jiřího Čunka, ani zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, a ani k tomu není oprávněn. Nemění to ovšem nic na okolnosti, že i kdyby byl předseda lidovců nevinen jako lilie, na záchranu Renatou Veseckou neměl nárok. Od r. 1989 se před soud dostaly tisíce nevinných obžalovaných a museli strpět nepříjemnosti trestního řízení, i když mnozí pak byli nakonec zproštěni obžaloby. Zákrok ve prospěch jednoho jediného obžalovaného je brutálním porušením principu rovného postavení občanů před zákonem. Nehledě k tomu, že zákon o státním zastupitelství nejvyššímu státnímu zastupitelství výslovně zakazuje zasahování do neukončených věcí, s výjimkou těch, jež probíhají u vrchních státních zastupitelství. O tom si ovšem zatím můžeme právě jen povídat a psát do novin, pokud to ovšem někdo uveřejní.

I já bych byl rád, kdyby Renata Vesecká zprostila svědky mlčenlivosti v jimi požadovaném rozsahu a její přístup k této věci považuji za neetický, byť jím nepřekročila meze své zákonné pravomoci. Nicméně nesdílím Uhlův názor, že by se tím dostala Marie Benešová vůči nejvyšší státní zástupkyni do nerovnoprávného postavení. Předpokládám, že bývalá nejvyšší strážkyně zákonnosti v trestním řízení věděla, co říká, když pronesla svá obvinění, a měla pro to zákonné důkazy, s nimiž se jistě v dalším průběhu řízení vytasí. Nemohly to být ale poznatky získané od svědčících státních zástupců, kteří byli a jsou vůči ní omezeni závazkem mlčenlivosti. Pokud by jej přece jen porušili, neměla jejich sdělení použít, protože by šlo o důkazy nezákonně získané, a jejich uplatněním by své zdroje vystavila vážným nepříjemnostem. Mimo to, ač nerad, musím dát proti Petru Uhlovi nejvyšší státní zástupkyni za pravdu, že rozsah zproštění by měl být dostatečný, protože právě o zprávy o „utajených schůzkách justičních špiček“ se opírala nařčení, pronesená Marií Benešovou. Ostatně ani kárná žaloba proti Pavlu Kučerovi, jejíž hlavní podklad snaživá svědkyně Zlatuše Andělová předložila krátkou cestou také soudci Vojtěchu Ceplovi ml., se ničeho dalšího netýká.

Zejména se Petr Uhl mýlí, když si představuje obnovení trestního stíhání Jiřího Čunka jako poměrně jednoduchou záležitost. Projevuje při tom zvláštní představu o nezávislosti státních zastupitelství na politice: pokud by měl pravdu, že Renata Vesecká záchranou Jiřího Čunka vyhověla vládní koalici, a pokud to právem odsuzuje jako nepřístojnost, měl by si přát, aby se už nikdy v budoucnu nechovalo státní zastupitelství podle přání toho, kdo je zrovna u moci. Čili naděje, spojené se změnou vlády, považuji za nepatřičné. Ale i kdyby se jeho přání splnilo, cesta k nápravě by nevedla přes zproštění mlčenlivosti dnešních svědků obhajoby a zveřejňování listin, jež k tomu nejsou určeny, ale přes dokončení přípravného řízení místně a věcně příslušnými orgány, určenými zákonným postupem. Otevření případu bude ale obtížné. Obnova řízení by byla možná pouze tehdy, pokud by se našly nové, orgánům činným v trestním řízení dříve neznámé důkazy, nebo bylo-li by prokázáno, že by se někdo ze zúčastněných příslušníků orgánů činných v trestním řízení v této věci dopustil trestného činu. Jednodušší se mi jeví cesta přezkoumání usnesení NSZ o odebrání a novém přikázání věci Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti ministra pro porušení zákona. K obnově trestního stíhání Jiřího Čunka by pak došlo v případě, že by Nejvyšší soud ČR považoval své rozhodnutí za neutrální vůči obžalovanému: v případě soudního rozhodnutí o vině a trestu nelze řízení obnovit v neprospěch obžalovaného, úspěšná stížnost ministra má jen význam poučení či vydání právního výkladu.

Zásadně nelze souhlasit s Petrem Uhlem v názoru, že by svědci obhajoby vyvolali proti Pavlovi Kučerovi a ostatním žalobcům podezření z trestné činnosti. Především rozhovory, vedené v úzkém kruhu důvěrných známých nemohou být důvodem trestního stíhání. Nejsme v komunistickém státě v padesátých letech. Mimo to výpovědi všech svědků obhajoby jsou plné rozporů, takže je na místě hodnotit je jako nevěrohodné výpovědi. A i kdybychom jim chtěli věřit, museli bychom vzít v úvahu, že neobsahovaly žádné poznatky o tom, že by žalobci kuli konkrétní plány či vydávali pokyny k spáchání trestných činů.

Je zvláštní, že jed davového šílenství prosákl i do jinak inteligentního komentáře Alexandra Mitrofanova, umístěného přímo pod Uhlovým článkem. Mitrofanov končí slovy: „…výrok vysokého představitele justice, že spravedlnost musí ustoupit politickým zájmům, je pouze potvrzením stavu, z něhož neznáme cestu ven.“ Jenže tento výrok vložila Pavlovi Kučerovi do úst svědkyně Zlatuše Andělová, zatímco žalobce Petr Coufal jej kategoricky popřel a naopak ji obvinil z velmi neuctivého a neprofesionálního výroku na adresu Jiřího Čunka. Výpověď Zlatuše Andělové sice byla učiněna „pod přísahou“, ale je jako celek nevěrohodná svými rozpory. Výpověď Petra Coufala byla učiněna mimo postavení svědka (bez formálního pojištění povinnosti mluvit pravdu), a pronesl ji bývalý dozorový prokurátor nad StB. Ví Alexander Mitrofanov jistě, která z obou výpovědí je bližší pravdě?

Na závěr si nemohu odpustit poznámku, že aféra Vesecké odhaluje důsledky zachování sovětského modelu organizace trestního řízení. Kdyby probíhalo přípravné řízení pod dohledem soudu, a obdobná usnesení, s jejichž pomocí se páchaly nepravosti v Čunkově kauze, byla přezkoumatelná nezávislým soudem ve veřejném dvoustupňovém řízení, státním zástupcům by se podobné zvrácenosti páchaly podstatně hůře.