Ideové základy poplatků ve zdravotnictví

E. Kocourek

------ perex ------
Podle vyjádření Ministerstva zdravotnictví se regulační poplatky osvědčily, zdravotní péče je po jejich zavedení „čerpána“ méně. Pokusil jsem se rozdělit uživatele zdravotní péče do kategorií podle toho, jaký vliv na jejich chování mají regulační poplatky. A vyšlo mi z toho, že některé kategore pacientů poplatky ovlivnily žádoucím směrem, jiné kategorie nežádoucím.
------------------

Proklamovaným cílem regulačních poplatků ve zdravotnictví je snížit zneužívání zdravotní péče. A podle vyjádření Ministerstva zdravotnictví se regulační poplatky osvědčily, zdravotní péče je po jejich zavedení „čerpána“ méně.

Pokusím se rozdělit uživatele zdravotní péče do kategorií podle toho, k jakému účelu zdravotní péči používají a jaký vliv na jejich chování mají regulační poplatky.

1) Uživatel neoblomný. Na jeho míru využívání ZP nemají poplatky vliv. Může to být z různých důvodů. Cítí velké bolesti nebo má velkou obavu o svoje zdraví nebo prostě současná výše poplatků je pod jeho úrovní vnímání. Osobně sám sebe řadím do této kategorie. Jenom cesta k mému praktickému lékaři kladenským městským busem mě stojí 28 korun. Kdyby mě měl odradit regulační poplatek ve výši 30 korun, asi bych ty návštěvy omezil už dávno. Ještě markantnější je to v případě zubaře – tam mě stojí cesta pražským busem 52 korun. Snad je každému jasné, že kdyby pro mě hrála roli částka 30 korun, musel bych návštěvy u zubaře zcela zrušit.

2) Uživatel flákač. Různé zdroje naznačily, že snad někteří uživatelé ZP ji zneužívají k tomu, aby absentovali v zaměstnání. Mám dojem, že i požitky, které svým počínáním získává takovýto uživatel/zneuživatel, svojí hodnotou onen regulační poplatek vysoko převyšují. Nezdá se mi tudíž pravděpodobné, že by regulační poplatek ovlivnil jeho chování.

3) Uživatel hypochondr. Ten, kdo má péči (obavu?) o svoje zdraví, ale jehož zdravotní stav jej neopravňuje zdravotní péči čerpat. Péči či obavu pacienta o svoje zdraví nedokážu finančně kvantifikovat. Je možné, že v úvahách uživatele – hypochondra, zda navštíví či nenavštíví lékaře, regulační poplatek hraje roli.
V této souvislosti ale může být zajímavá úvaha, jak se pozná, že něčí „zdravotní stav jej neopravňuje zdravotní péči čerpat“. Srovnejme to s péčí o zuby. U zubaře je situace diametrálně jiná. Existují preventivní prohlídky, a existuje perioda, po jak dlouhé době mám jako pacient na preventivní prohlídku zajít. A když na tuto preventivní prohlídku v řádném termínu zajdu a zubař zjistí, že jsem zcela zdráv, i tak mne pochválí. Ničeho zlého jsem se nedopustil, ZP jsem nezneužil.
V případě zdravotní péče ne-zubní ale preventivní prohlídky neexistují. Kdykoli pacient navštíví svého praktika a je zdráv, zneužívá ZP a je potrestán regulačním poplatkem. Předpokládám, že právě takovým návštěvám má regulační poplatek zabránit.

4) Uživatel nemocný. Ten, kdo má obavu o svoje zdraví, navštíví svého lékaře a ten zjistí, že návštěva lékaře byla na místě. Že stav pacienta vyžaduje poskytnutí ZP. Regulačním poplatkem je takovýto pacient trestán v duchu rčení „když se kácí les, létají třísky“. Obávám se, že je možné, že v i úvahách uživatele nemocného, zda navštíví či nenavštíví lékaře, regulační poplatek hraje roli.

Potud moje kategorizace. Možná existují ještě další kategorie, na které jsem nepřipadnul. Ale jak to vypadá s oprávněností vybírání regulačního poplatku u kategorií výše uvedených?


1) Uživatel neoblomný. Jeho chování regulační poplatek neovlivnil, ani za svoje peníze navíc nedostává žádnou službu či kvalitu navíc. Je to tedy pro něj loupež za bílého dne.
2) Uživatel flákač. Ten jediný je trestán oprávněně.
3) Uživatel hypochondr. Pokud se nechá poplatkem odradit, je to tak správně. Ale pouze v prostředí současného „volně definovaného“ modelu zdravotní péče, kdy zdravý pacient nemá (zřejmě?) právo navštívit lékaře.
4) Uživatel nemocný. Pokud se nechá poplatkem odradit, je to špatně! To ale ministeriály zjevně netrápí. Očekávají, že pacient sám dokáže rozpoznat, kdy jeho zdravotní stav vyžaduje a kdy nevyžaduje návštěvu lékaře. Například (ale nejen) u dětí je toto odvaha hodná lepšího cíle.

Ministerstvem zdravotnictví uváděné statistické údaje o snížení čerpání ZP po zavedení regulačních poplatků těžko mohou uvádět, ve kterých kategoriích došlo k onomu snížení. Ani já to nevím. Pokud to bylo v kategorii (2), je to dobře. Pokud to bylo v kategorii (3), je to diskutabilní a pokud to bylo v kategorii (4), je to špatně. Ale jak říkal císař Vespasián svému následníku Titovi, peníze nesmrdí. Já s ním souhlasím. Akorát se obávám, že Vespasián měl svoje počínání lépe promyšlené, nežli ministr Julínek.

Ještě poznámka ke regulačnímu poplatku vybíranému lékárnami za léky. Proklamovaným cílem je, aby uživatelé raději léky kupovali nežli fasovali z titulu všeobecného zdravotního pojištění. Považuji tento proklamovaný cíl za lživý. Kdyby opravdu bylo cílem, aby uživatelé raději léky kupovali, pak by stát musel v první řadě zrušit svůj monopol na léky (realizovaný přes recepty lékařů). Ale stát se raději bude vymlouvat na možné i nemožné, nežli by se svého monopolu vzdal.

Jednou z často používaných ministerských výmluv je, že pacient by si „neodborným“ vlastnoručním ordinováním léků mohl uškodit. To může být v některých případech pravda. Ale v jiných případech si pacient může stejně nebo ještě více uškodit tím, že lék vysadí (například u léků na vysoký tlak). Pokud tedy jako pacient mám tuto možnost volby a tuto odpovědnost, oprávnění kupovat si moje léky bez receptu by na tom (z hlediska nebezpečí, že si sám uškodím) změnilo jen velice málo. Jaký je tedy ten skutečný důvod, proč spořivý stát drží svůj monopol?