Kolečko se polámalo

Josef Mlejnek jr.

LN 04.05.2009

Česko se nachází v době politické nejistoty. A té nahrává i zcela účelový vztah k ústavě

Oral jsem, oral, ale málo, kolečko se mi polámalo, zpívá se v oblíbené písni T. G. Masaryka Ach synku, synku. Kolečko české politiky je polámané už dlouho, ba jeho stav se jen zhoršuje, a přesto zdejší „synci“ ořou o sto šest. Skoro nic neproběhne v klidu, a už skoro vůbec nic se neděje tak, jak by mělo. O prvním májovém víkendu se ukázalo, že ani sestavení (údajně) překlenovací úřednické vlády Jana Fischera nepůjde hladce.

„Vyšší zájem“ v pozadí Premiér Fischer si totiž postavil hlavu a na posty ministrů financí, spravedlnosti a průmyslu a obchodu navrhl vlastní kandidáty, k velké nevoli předsedů dvou největších stran, jež by měly Fischerově vládě dodat ve sněmovně důvěru. Samozřejmě vyvstává otázka, čí lidé Jaroslav Míl, Petr Mlsna a Milan Hovorka vlastně byli. Zda premiéra Fischera přesvědčily jejich odborné či manažerské kvality, nebo spíše nějaký „vyšší zájem“ v pozadí. Vzhledem k tomu, že česká politika je čím dál tím víc pouhým estrádním rejem, jejž režírují mocné a vlivné ekonomické struktury skryté v zákulisí, by člověk vsadil spíše na druhou zmíněnou variantu.

Nakonec došlo k dohodě a v neděli dopoledne se „zádrhel“ rozmotal -premiér ustoupil a vyjádřil souhlas s nominacemi politických stran. V budoucnu se však mohou podobné komplikace velmi snadno opakovat, a právě i v souvislosti s Fischerovou vládou. Pokud totiž, po vyslovení důvěry vládě (a vlastně už po jejím jmenování), premiér Fischer navrhne prezidentu Klausovi odvolání libovolného člena kabinetu (a jeho výměnu za osobu xy), prezident tak musí učinit.

Tímto způsobem může Jan Fischer proměnit personální složení své vlády relativně velmi hladce. Politické strany mu v tom sice mohou nepřímo bránit vyslovením nedůvěry, nicméně mohou se též takového kroku obávat, aby pak nevypadaly jako trapné hlupačky. Vyslovovat nedůvěru překlenovací vládě -to je přece snad ještě větší „úlet“ než shodit vládu předsedající Evropské unii.

Ale i když strany nedůvěru vzpurné vládě vysloví, prezident ji pak může nechat vládnout v demisi, a to klidně až do řádných voleb. V případě realizace podobného scénáře by se pak Jan Fischer a Václav Klaus stali hlavními „majiteli klíčů“ od státních zakázek či lukrativních privatizací. Jejich vliv by prudce narostl, vliv Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka poklesl.
Politické nejistotě a všemožným zákulisním vlivům nahrává mimo jiné i zcela účelový vztah k ústavě, který nejenže zaujímá takřka celá aktuální politická elita, ale jenž vlastně ani moc nevadí veřejnosti. Vztah k ústavě totiž jen odráží naprosto upadlý vztah k právu, který představuje jeden z největších deficitů polistopadové transformace. Právo je oblastí, kterou i jako celek celkem přesně označuje pojem, většinou používaný v užším smyslu pouze pro jazyk, jímž se zde píše a hovoří: „právničtina“. Jestli to někomu asociuje výraz „řezničina“, pak má myslím dobře vyvinutý cit nejen pro jazyk.

A právničník, jak bychom mohli současného reprezentanta této profese označit, tady přece není od toho, aby se podílel na proceduře nalézání spravedlnosti či aby se zamýšlel nejen nad literou, ale i nad duchem zákonů a podle toho jednal. Ne, právničník slouží výhradně svému klientovi a jeho profesní úspěšnost se měří hlavně dle toho, kolik mohovitých zločinců dovedl „vysekat“ z průšvihu.

Metoda právničníka je celkem prostá - účelovým hraním si se slovíčky paragrafů dosáhnout svého cíle, často i s pomocí vyfabrikovaných „odborných expertiz“ nebo zákulisního nátlaku na vybrané účastníky sporu.

Puntičkářský doslovismus Čeští politici nakládají s ústavou přesně dle tohoto vzoru. Není-li v ústavě doslovně uvedena lhůta, dokdy prezident cosi musí, má se za to, že když nechce, tak nemusí. A že tedy, když jmenuje nějakou vládu a tato vláda pak nezíská důvěru, může ji klidně nechat vládnout rok, dva, neboť ústava mu výslovně nepřikazuje, aby premiéra v demisi nejpozději do třiceti dnů vyměnil. Nebo - že když česká ústava, na rozdíl od ústav některých jiných států, výslovně neuvádí postupnou výměnu poloviny ministrů jako důvod, kdy vláda musí předstoupit před sněmovnu s opětovnou žádostí o důvěru, pak se může klidně (až na premiéra) personálně obměnit celý kabinet, a nic se neděje.

Netřeba snad zdůrazňovat, že tento rádoby puntičkářský doslovismus představuje jeden z hlavních příznaků pokročilého právního nihilismu. Bohužel, podobně jako v případě chřipky zvané donedávna prasečí, vakcína zatím není na obzoru.

Josef Mlejnek jr.
Autor působí na IPS FSV UK Praha.