Po volbách – před volbami

Pavel Bárta

Eurovolby dopadly výsledkem, který je možno označit jako standardní. Přes veškerou agitaci zůstaly testem voličského jádra, osob, které chodí prakticky ke všem volbám a které také mají většinou dávno dopředu jasno. Podzimní volby do sněmovny mohou počítat s účastí dvojnásobnou. Ona stejně velká skupina lidí, která na červnových volbách nebyla, je motivována a ovlivňována úplně jinak, než spolehlivá garda vždy volících.

Musím složit poklonu Jiřímu Paroubkovi. Právě on bude tím ústředním tématem, postavou a důvodem, kolem kterého se bude točit rozhodování milionů lidí. Právě přijetí nebo odmítnutí jeho stylu politiky, poměr mezi nadšením a zděšením, tyto volby rozhodne. Z tohoto pohledu je již vítězem, hlasování pak ukáže, zda toto vítězství nabude konkrétní podobu.
Přestože z eurovoleb vyšli socialisté znovu jako „druzí vítězové“, pro podzim zůstávají jasnými favority. Zdaleka nejpravděpodobnější povolební situace představuje sněmovnu složenou ze tří stran – ODS, ČSSD a KSČM. Sedm a něco lidoveckých procent představuje pro staronového Svobodu úkol dostat v říjnu o polovinu více hlasů, jinak se brána sněmovního ráje zavře. S ohledem na neúprosnou demografii, pravděpodobně, navždy. Miroslav Kalousek a jeho TOP 09 se (možná) zaslouží o ohoblování rozhodujícího procenta, které lidovce ze sněmovny vyžene. Proniknutí TOP formace do sněmovny by se rovnalo zázraku. Měkký voličský obal lidovců imploduje. Náhrada neschopného Čunka bezbarvým Svobodou na tom něco stěží změní.

Ani sněmovna s lidovci nenabízí nějak povzbuzující obraz. Pravé křídlo je na odchodu a v primárkách nepochybně neuspěje. Pod Cyrilovou taktovkou do poslaneckých fotelů zasednou Hovorkové, kterým je ČSSD mnohem bližší, než ODS. Pokud to výsledek umožní, vytvoří přednostně dvoubarevnou vládu s ČSSD. Pokud by potřebnou většinu dali dohromady lidovci pouze s ODS, budeme mít koalice dvě. Vládní, tvořenou ODS a KDU-ČSL, parlamentní, ve které ptactvo nahradí ČSSD a KSČM. Stejně, jak tomu bylo v letech 1996-98.
Komunisté na tom jsou podobně, jako lidovci, jenom jsou od kritické pětiprocentní hranice zatím o kus dál. Jejich příznivce decimují socialisté, kteří rudé soustavně přesvědčují, že kterýkoli ze socialistických vůdců je větším bolševikem, než všichni registrovaní komunisté dohromady. Jejich průnik do parlamentu je však jistotou. Je také jistotou, že s výjimkou nějakého toho podrazu na příliš sebejistého Paroubka, jsou v podstatě odsouzeni sledovat jeho kurs a nejvýše licitovat o ceně. Ačkoli osobně nevidím rozdíl mezi Filipovými starobolševiky a Paroubkovými neokomunisty, s ohledem na situaci a název jsou Paroubkovci přijatelným partnerem k jednání, zatímco ti bez dvou za dvacet sedí dál v izolaci.

Nízká volební účast a výrazná červnová prohra nese pro socialisty jedno základní varování. Jejich ohlušující bubnování trvá již čtyři roky. Čtyři roky vedou nepřetržitou volební kampaň, totální propagandistickou válku s využitím všech možností a příležitostí. V červnu 2006 je to zachránilo od propadáku. V říjnu 2008 jim voliči zblbnutí třiceti korunami věnovali třináct venkovských krajů a čtvrtinu senátu. K eurovolbám se ti samí voliči otočili zády, jejich motivace tedy není absolutní a trvalá. Rozhodující bude, zda daleko vyšší ochota jít volit ve volbách do sněmovny bude nepřetržitým běsněním posílena nebo nakonec oslabena.

ODS má zlepšení výsledku dvě skupiny potencionálních hlasujících. Tou první skupinou jsou voliči malých stran středu a pravého středu, kteří vytrvale čekají na havlovského spasitele, který vyčistí chlévy. K nim je nutno přiřadit znechucené nevoliče, kteří k pravému středu tíhnou, ale obracejí se k volbám zády s ohledem na elitářské heslo, že politika je špína, se kterou se slušný člověk nezahazuje. Protože hlasy těchto voličů propadají buď úplně nebo alespoň částečně, mohou výsledek ovlivnit výrazně.

Druhou skupinou ustaraní lidé, kteří na jednu stranu z Paroubka žádnou radost nemají, ale k volbě v roce 2006 je přivedla sociální demagogie. Z reforem mají větší strach, než z Paroubka. Byl to právě kongres v Brně 2006, kdy ODS zkusila k těmto lidem učinit krůček tím, že by svoji deklarovanou tvář více přizpůsobila vlastní reálné politice. Tedy nikoli demontáž sociálního státu, ale změna metody sociálních transferů a adresnější pomoc, postupné vylučování sociálních parazitů ze systému. Ostatně, přesně tyto kroky představovala koaliční reforma. Boj o tohoto voliče je ještě těžší, než o voliče první skupiny. V případě, že jeho strach je oslaben tak, že převáží nechuť k Paroubkovým metodám a způsobům chování a k volbám nepřijde, alespoň oslabí výsledek ČSSD. Pokud takový volič změní stranu, počítá se dvakrát.

ODS v tuto chvíli potřebuje vypadat důvěryhodně, pokud možno se vyhnout dalším skandálům, které by znejistěly voliče, podobně jako kauza Tlustý a následné komentáře primátora Béma a presidenta Klause před krajskými volbami. Volební kampaň se stěží bude rozhodovat na úrovni racionálních úvah, daleko spíše půjde až k pudové motivaci. Strašit budou všichni. Socialisté ODS, modroptáci Paroubkem, na voliči bude, aby rozhodl, která hrozba mu připadá reálnější. Obsah programu bude využíván spíše proti jeho autorovi, než pro pozitivní motivaci k volbám.

Balvanem na krku ODS je národně-demokratické křídlo. Nic na tom, že v deklarovaném zakotvení strany není mezi liberalismem a konservatismem o národovectví ani slovo. Mezi občanským a národním principem sice může existovat kompromis, nikoli však shoda. Modré ptáky tak čeká dlouhá debata o návratu ke kořenům obou občanských principů, ve sporu s Klausovým dědictvím národoveckého kolektivismu. Kdy se jim od sebe podaří roztřídit Klausův význam a mýtus, emancipovat se (u některých) od reflexu a touhy objevně žasnout nad každým Otcovým Slovem, není jasné. Bude to jistě trvat léta. Daleko pravděpodobnějším výstupem z diskuse bude její vyhnití, nikoli aktivní vyřešení. Pokud pohlédneme do historie strany, nadřazení národního principu nad ekonomickými zájmy země vítězilo na jediném kongresu – v Brně a i to bylo pouhou součástí rozsáhlého mydlení schodů Topolánkovi před vstupem ODS do vlády. Přestože se Topolánkovo vládní angažmá nakonec podařilo zničit, eurofobie dnes není dostatečně silná ani v senátorském klubu ODS, který velmi dlouho působil dojmem nepřekonatelné hráze.

Národnické pnutí může být pro ODS nakonec výhodou. To tehdy, pokud se jej podaří metamorfovat do podoby ostražitosti střežící zájmy českého státu ve sjednocující se Evropě, aniž by je nadřadila základnímu cíli – prosazení univerzálního občanského principu pro všechny občany jednoho ekonomického prostoru. Eurohujerské mávání žlutými hvězdami, právě v kontrastu s tvrdým, až neurvalým prosazováním zájmů jiných států, pak může působit mnohem hůře. Naivní doba čerstvě přestříhaného ostnáče je přece jen dávno pryč. Taková hrana však je velmi úzká a svaté nadšení, například Jana Zahradila nebo Hynka Fajmona způsobí spíše škodu.

Pravdu mají odpůrci Lisabonské smlouvy, že tento dokument znamená po pás do biomasy. Druhou půlku pravdy cudně zamlčují. Všechna ostatní řešení znamenají do biomasy po krk, to tehdy pokud Lisabon vystřídá Mnichov a o osudu unie se budou ve zkráceném řízení domlouvat pouze ti nejsilnější, jako tomu bylo při nedávné dohodě o pomoci finančnímu sektoru. Nebo může ona hmota jít ještě mnohem výše. To tehdy, když se Rusku podaří dosáhnout individuálních dohod s jednotlivými evropskými podmocnostmi a v rámci barteru budeme vyměněni za pár kbelíku kvalitního uhlovodíku. A na nás pouze zbude způsob, jakým se do chomoutu vydáme – jako v roce 1938, jako v roce 1945-48.

Ale tahle otázka nejbližší volby nerozhodne. Rozhodne je umělecký dojem z figur jednoho nařvaného tlouštíka a kulisy, kterou mu k tomu dokáže vytvořit jedno ptačí hejno.