Jak se všechno zdá jednoduché, když se věci přihodí. Dnes ráno začal útok spojenců na Irák. Je jasné, že počet hlasů proti bude nyní již pouze sílit. Mám dva syny, 24letého a 20letého a mé rozhodování není jenom o jiných, ale i o mých. Mé rozhodování politika musí ale být i o tom, na co tak nějak zapomínáme, protože nás hlavně zajímá, co se stalo, nikoliv co by se mohlo stát.

Saddám Hussein má zbraně hromadného ničení, použil je v minulosti proti několika milionům lidí, je v kontaktu s teroristickými sítěmi a opakovaně prokázal, že nereaguje na výzvy mezinárodního společenství a že jimi opovrhuje. Co by se stalo, kdyby zbraně hromadného ničení, které má k dispozici, nepoužil proti Kurdům a Iráncům jako v minulosti, ale třeba proti nám v současnosti či budoucnosti, je hypotetická otázka, která pouze zdánlivě není na pořadu dne. Je to ale otázka, kterou se musíme zabývat minimálně stejně jako současnou válkou.

Na pořadu dne nebyla v roce 1938 otázka, co se stane, pokud spojenci obětují Československo zachování míru, ale všichni měli radost, že odstranili ohnisko napětí. Dějiny jim za pravdu nedaly, protože věci se přihodily jinak. Válka se odehrála stejně a Hitler byl posílen o průmyslové a zbraňové zázemí.

Nechci válku a současně nechci opakování velkých teroristických útoků. Jak to skloubit? Je zajímavé, že ke Spojeným státům se přidaly Velká Británie a Španělsko, země, které mají neblahé zkušenosti s terorismem. Intuitivně, protože historická zkušenost je pouze o tom, co se stalo, nikoliv o tom, co by se mohlo stát, jsem pro útok na Saddáma.

ing.Miroslav Beneš, poslanec PS PČR

Miroslav Beneš
Poslanec PSP ČR (ODS)