Volyňské rodové kořeny Jiřího Oliče
Josef Mlejnek
Básník, výtvarný kritik a esejista Jiří Olič (1947) je vedle několika básnických sbírek také autorem nesnadno zařaditelných knih, jež jsou jako například Molitan (vyšla v roce 2000) velice původní polemikou s modernou a postmodernismem, jehož postupů ovšem i on sám používá - viz mystifikující výtvarný “slovník“ Klíč k moderně. České kulturní veřejnosti je znám především obsáhlými pracemi o Jakubu Demlovi, Josefu Váchalovi a Josefu Ladovi nebo monografií o skupině Tvrdohlaví.
Kniha Volyňský dalekohled, kterou vydalo olomoucké nakladatelství Votobia zaujímá v kontextu Oličova dosavadního díla zvláštní místo, neboť se v ní básník shledává s vlastními rodovými kořeny po otcovské linii. Ty v osobě jeho praděda Josefa Oliče odbočily v šedesátých letech předminulého století až na Volyň na západní Ukrajině. A pokusů netendenčně se vyrovnat s více než sedmdesátiletým příběhem českých kolonistů na Volyni v západní Ukrajině není zrovna mnoho. Josef Olič, původním povoláním učitel, byl jedním z hlavních iniciátorů a organizátorů českého stěhování dále na východ započavšího záhy po rakouském „nevyrovnání se“ s Čechy v roce 1867. Tomu rok předtím předcházela porážka v prusko-rakouské válce. Zklamání Čechů se promítlo i do „Pouti Čechů do Moskvy“, kde se v čele s F. A. Braunerem, F. Palackým a L. Riegeram v roce 1867 účastnili národopisné výstavy a dostalo se jim přijetí u samotného cara Alexandra II. První zprávy o výhodném prodeji půdy ve Volyňské gubernii - nedaleko tehdejších hranic monarchie - se v českém tisku začaly objevovat už v následujícím roce. Ale nabídka z ruské strany vycházela i z ryze praktických ohledů, neboť „prodávat půdu museli její majitelé, polští šlechtici, které car potrestal… po krvavě potlačeném povstání (z roku 1863, pozn.jfm.) a kteří po zrušení nevolnictví neměli nikoho, kdo by na ní pracoval.“ Z Čech na Volyň neodcházeli jen zapálení slavjanofilové jako Josef Olič, ale za lepší perspektivou hospodaření na svém se do neznáma vydávali i ti, kdo se cítili být poškozeni nespravedlivým dědickým řízením v rodině apod. a cítili příležitost začít od nuly. Původně měli volyňští kolonisté z Čech přislíbeno, že si budou moci ponechat původní víru, většinou katolickou, ale záhy se stalo nezbytnou podmínkou trvalého usazení i přijetí pravoslaví. Josefa Oliče na Volyň doprovázeli dva jeho bratři a již v roce 1871 se stali spolumajiteli „prvního českého pivovaru v Rusku“, který se nacházel ve městě Hlinsk v rovenském okrese. Nejmladší z bratrů, Václav se záhy vydal zpátky do Čech, aby tam dostudoval práva, ale na Volyň se už nevrátil. Lze říci, že „udělal kariéru“ jako policejní komisař a stal se známým přímo „nechvalně“ vzhledem k procesu s Omladinou v roce 1895. A o sedm let později byl kolem jeho osoby znova rozruch, tentokrát v souvislosti s bankéřem a „proslulým dandym a provokatérem“ Gustave Mayerem, což bylo občanské jméno proslulého autora románu Golem Gustava Meyrinka. Za
Meyerovým odsouzením a vykázáním z Prahy, v němž měl prsty autorův prastrýc, však nebyly žádné temné reakční rejdy, ale prostá skutečnost, že se Mayer účastnil souboje, což byl trestný čin.
Napětí, které je dílem přirozeného vypravěčského umění, autor znásobuje tím, že nám umožňuje paralelně sledovat dva různě přerušované příběhy - dění zde v Čechách i události „tam“, na Volyni. Se „zrádcovstvím národa“ to u Václava Oliče nakonec asi nebylo tak horké; mějme na paměti, že jeho oficiální obraz vytvořili lidé s poněkud radikalizovanými představami. Koneckonců od roku 1909 u něho bydlel se svou chotí Hanou, jež byla blízkou přítelkyní jeho ženy, pozdější druhý československý prezident Edvard Beneš. Z knihy se mimo jiné dozvídáme o pozadí Benešova amatérského útěku do ciziny v roce 1915, za který mu Masaryk v Paříži vynadal... Na přiložené fotografii asi z roku 1916 vidíme pozdější „paní Hanu“ s malým dítětem - jde o Václavovu vnučku Karlu Oličovou, která se narodila jako pohrobek, když její otec na začátku války padl. Karle Oličové později ve slibné herecké dráze - hrála například ve filmu Bílá nemoc - zabránila těžká choroba.
Do osudu Oličova rodu zasáhl ještě jiný český prezident. Autorův děd Jan se coby „starodružiník“ účastnil prvního odboje a v jeho rámci i bitvy u Zborova. Tehdy se také seznámil s Ludvíkem Svobodou. Když začala po dělení Polska v roce 1939 na Volyni násilná kolektivizace, vzbouřili se v Hlinsku čeští sedláci a napsali petici samotnému Stalinovi, ale podepsal ji jediný z nich - Jan Olič. O tři roky později jej z gulagu zachránil tehdy již plukovník Ludvík Svoboda, který měl v Buzuluku zformovat vojáky druhého odboje pro východní frontu. Otrocké práce v padesátistupňovém mraze, často po pás v ledové vodě, se však na zdraví Jana Oliče podepsaly natolik, že za pár týdnů po vysvobození zemřel.
Téměř všichni volyňští Češi se po druhé světové válce vrátili zpátky, paradoxně jim vyvázání ze sovětského občanství a návrat v roce 1947 umožnil „odsun“, vyhnání několika milionů Němců z českého pohraničí. Kromě válečných útrap zažili za sovětské vlády už v roce 1939 násilnou kolektivizaci, kterou si po několika letech zopakovali „doma“ znovu, neboť šlo drtivou většinou o malé či větší sedláky.
U základů knihy Volyňský dalekohled nostalgie, ne-li magie kouzelného slůvka „Volyň“, která se v autorovi usadila od dětství, byť se on sám narodil už tady. Nenajdeme v ní líbivé obrázky - jeho dětské iluze zažily šok už po rodinném výletu jeho rodičů na Volyň v šedesátých letech. Svědectví rodinných archívů i rodové paměti s komentující či nekomentující ironií v pozadí, jež se pro Jiřího Oliče stala již příslovečnou, je natolik sugestivní, že knihu čteme jako dokument a zároveň jako svrchované umělecké dílo. Škoda jen odbyté nakladatelské práce - překlepy, drobné chyby a nepřesnosti mohla eliminovat pozornější redakce.
Jiří Olič: Volyňský dalekohled. 190 s. Votobia Olomouc 2006.
Rozšířená verze textu pro 51PRO.
Josef Mlejnek
