Krásná budoucnost světa

Marek Loužek

Kniha Juliana Simona "The Ultimate Resource", která vyšla loni v českém překladu "Největší bohatství" (CDK 2006), se stala kultovním dílem. Dodnes vyvolává vášnivé diskuse ani ne tak mezi ekonomy, kteří práci přijali převážně s nadšením, jako mezi demografy a ekology. V každé případě jde o vzrušující četbu, která vyvrací řadu populárních klišé o životním prostředí a populačním růstu.

Simon vyvrací víru, že zdroje jsou stále vzácnější, že se zhoršuje stav životního prostředí a že chudým lidem ubližuje ekonomická svoboda. Mnohé z vládních zásahů, které vycházejí z těchto falešných předpokladů, jsou podvodem, protože prospívají pouze lidem dobře situovaným a lobbistickým zájmům, které spousta omezujících regulací chrání před soutěží, která by vedla k dobrému životu s levným a kvalitním bydlením a spotřebními statky i snadným přístupem k divoké přírodě.

Ve skutečnosti nejde o to, zda člověku záleží na přírodě, nýbrž o to, zda mu záleží na lidech. Ekologické cítění tu není předmětem sporu; klade-li člověk zájmy svého dítěte před zájmy lidí na ulici, neznamená to ještě, že nemá rád své sousedy nebo že se o ně nestará. Ústředním předmětem sporu tu jsou pravda a svoboda na straně jedné a touha vnucovat jiným své estetické a morální pocity na straně druhé.

Krize neexistuje

Problém s přírodními zdroji existoval podle Simona vždy. Přírodní zdroje jsou vzácné ve smyslu, že na jejich získání musíme vynaložit práci a kapitál. To však neznamená, že se nacházíme v "krizi" a vstupujeme do "věku nedostatku". Dlouhodobé trendy téměř bez výjimky prokazují pravý opak. Náklady na přírodní zdroje a jejich ceny vůči příjmům klesají, takže přírodní zdroje jsou dlouhodobě až do současnosti stále méně vzácné.

Julian Simon odmítá populární názor, že narůstajícím problémem planety je znečištění. Samozřejmě, lidé vždy museli likvidovat vyprodukovaný odpad, aby byl jejich životní prostor příjemný a zdravý. Nyní však žijeme ve zdravějším a méně špinavém prostředí než v minulých staletích. Těmito převratnými závěry proti sobě popuzoval přední environmentální aktivisty.

Simonova kniha je neuvěřitelným zdrojem faktů o růstu životní úrovně a zlepšování kvality života lidí v posledních staletích. Dokládá, že potravinová produkce na obyvatele po půl století od druhé světové války (jediná desetiletí, pro něž máme spolehlivé údaje) se zvyšuje. Přinejmenším za uplynulých sto let postupně ubývá hladomorů. Stoupá průměrná výška, což je známkou toho, že lidé jedí lépe. A existuje přesvědčivý důvod domnívat se, že výživa se bude do neomezené budoucnosti dále zlepšovat.

Přírodní zdroje

Zemědělská půda není pevně daný zdroj. Množství zemědělské půdy se spíše zvyšuje a je pravděpodobné, že tam, kde to bude zapotřebí, se bude zvyšovat i nadále. Paradoxní je, že v zemích, které jsou nejlépe zásobeny potravinami (např. v USA) se rozloha obdělávané půdy zmenšuje, protože je hospodárnější mít větší výnosy na menší rozloze. Ze stejného důvodu se v USA rychle zvyšuje rozloha zalesněné půdy, půdy využívané k rekreaci nebo volné přírodě.

Zásoby přírodních zdrojů nejsou podle Simona omezené. Ani minulé zkušenosti nám nedávají důvod předpokládat, že přírodní zdroje jsou stále vzácnější. Může-li být historie vodítkem, přírodní zdroje budou stále méně nákladné, tedy méně vzácné a v budoucích letech budou představovat stále menší část našich výdajů. Populační růst bude mít pravděpodobně dlouhodobý prospěšný vliv na stav přírodních zdrojů.

Podobně zbytečný je strach o energii. Dlouhodobá budoucnost našich energetických zásob je minimálně stejně skvělá jako budoucnost jiných přírodních zdrojů, i když vládní intervence mohou tu a tam přechodně zvyšovat ceny. Ani zde není problém omezenost. Dlouhodobý vliv dodatečných lidí pravděpodobně urychlí vývoj využití zdrojů levné energie, které jsou téměř nevyčerpatelné.

Životní prostředí

Kdyby se životní prostředí zhoršovalo, stěží by stoupala očekávaná délka života. Zásadním trendem však je, že s nárůstem světové populace se významně prodlužuje očekávaná délka života, která je nejlepším celkovým ukazatelem úrovně znečištění. V posledních dvou stoletích došlo k ohromnému omezení nejvýznamnějšího faktoru znečištění – choroboplodných látek ve vzduchu a vodě.

Simon vyvrací obavy z rychlého populačního růstu. Přiznává, že populační růst je problém. Nejde ale pouze o problém; je to požehnání. Z ekonomického hlediska je další dítě jako slepice, která ponese vejce, jako kakaovník, jako továrna na počítače nebo nový dům. Dítě je statek dlouhodobé hodnoty, do něhož se musí investovat dlouho předtím, než začne jako dospělý přinášet zisky z investice.

I když se celková světová populace zvětšuje, hustota zalidnění se bude na většině světového území snižovat. V rozvinutých zemích se to již děje. Přestože celkový počet obyvatel rozvinutých zemí se ve druhé polovině 20. století zvýšil, míra urbanizace byla dostatečně velká, aby se hustota obyvatelstva na většině jejích území (např. 97 % rozlohy USA) snižovala. Jak budou chudé země bohatnout, určitě zaznamenají stejné trendy, takže – i když se to zdá udivující – většina zemského povrchu bude stále méně zalidněna.

Svoboda a trh

Lidstvo se dnes nachází v mnohem lepším stavu než kdykoli v minulosti. Simon hledá i podmínky, za nichž se všeobecnému blahobytu i životnímu prostředí daří. Klíčem je podle něj politicko-ekonomický systém, který poskytuje svobodu od vládního donucení. Schopní a šikovní lidé potřebují rámec, který by je pobízel k tvrdé práci a podstupování rizika a umožnil jim, aby jejich nadání rozkvetlo a přineslo ovoce.

Důležité jsou ekonomická svoboda, respekt k vlastnictví a spravedlivá a srozumitelná pravidla trhu. Problémem světa není podle Simona příliš mnoho lidí, ale absence politické a ekonomické svobody. Přesvědčivý důkaz poskytují dvojice zemí, které měly v podstatě stejnou životní úroveň, než se po druhé světové válce rozdělily: východní a západní Německo, severní a jižní Korea, Tchajwan a Čína.

V každém z těchto případů začínala komunistická země řízená centrálním plánováním s menším populačním "tlakem" (měřeným hustotou obyvatelstva na kilometr) než tržní ekonomika. A komunistické a nekomunistické země začínaly rovněž se stejnou porodností. Tržní ekonomiky však byly mnohem výkonnější než ekonomiky centrálně plánované a navíc se těší lepšímu životnímu prostředí.

Lidské poznání

Pro řadu lidí je těžké tento ekonomický argument přijmout. Slábnoucí zdroje, rostoucí znečištění, hladovění a utrpení – to všechno se zdá nevyhnutelné, neudržíme-li populační růst na uzdě, nebo neomezíme-li spotřebu přírodních zdrojů. K tomuto závěru dospěl před dvěma staletími v "Pojednání o principu populace" Thomas Malthus a jeho bezútěšná teorie dodnes ovlivňuje veřejné mínění.

Simon přináší jinou teorii: větší spotřeba daná nárůstem populace a růstem příjmů zvyšuje vzácnost zdrojů a podněcuje zvyšování cen. Vyšší cena představuje příležitost, která přiměje vynalézavé a podnikavé lidi k hledání nových způsobů, jak vyřešit nedostatek. Někteří neuspějí – ke své vlastní škodě. Pár jich ale uspěje, což v konečném důsledku povede k tomu, že na tom budeme lépe, než kdyby původní problémy s nedostatkem vůbec nenastaly.

Nejvýznamnějším přínosem velikosti a růstu populace je podle Simona rozšiřování zásoby užitečného vědění. Hlava je ekonomicky stejně důležitá jako ruce a ústa, ne-li ještě důležitější. Bohatství nejsou jen takové užitečné věci jako domy a auta. Podstatou bohatství je schopnost kontrolovat síly přírody a míra bohatství závisí na úrovni technologie a schopnosti dospívat k novému poznání.

Simonův pohled na populaci a zdroje jde proti "zdravému rozumu", proti konvečnímu přesvědčení. Ale věda je podle Simona zajímavá pouze tehdy, když nám dává poznání, k němuž bychom jen s využitím zdravého rozumu nedospěli. Uvěříme konečně tvrdým statistickým datům, nebo se necháme se hypnotizovat dramatickými titulky v médiích, které nic nevypovídají o celku?