Věc Kundera: Jak Havel doporučil autocenzuru. Těm druhým.
Ladislav Jakl
blog.idnes
Bývalý prezident Václav Havel doporučuje badatelům autocenzuru. Než prý se pustí do nějakého průzkumu, měli by nejdřív zvážit, co vzejde z jeho výsledků. Mají historici skutečně zvažovat, komu by mohly výsledky jejich práce uškodit či pomoci a podle toho ve svém zkoumání pokračovat nebo ho zabalit? No to snad ne!
Předesílám, že způsob, jakým se informace o údajném udavačství Milana Kundery dostala z Ústavu pro studium totalitních režimů na veřejnost, mě velikou důvěrou nenaplňuje. Po kouskách vybraný a médiím dodávaný jaksi sám sebe obhajující příběh má dost daleko k standardně prezentovanému dobře podloženému výsledku bádání. Ústav má své vlastní normální komunikační a dokumentační nástroje, mezi něž určitě nepatří vynášení dílčích úlovků spřáteleným novinářům. Tím vůbec nechci výsledky bádání zpochybňovat (ale ani hájit), jen se pozastavuji nad formou zveřejnění.
Její spornost ale nemůže nikoho - ani bývalého prezidenta Havla - opravňovat k doporučení, aby badatelé nejprve promýšleli společenský dopad případných závěrů svého zkoumání a v případě pochybností o jeho efektu se raději do výzkumu nepouštěli. Přesně to jim ale Václav Havel doporučuje, když ve svém textu pro časopis Reflex na adresu historiků z Ústavu píše: „než si s čímkoli začneme, musíme dobře zvážit, co z toho může vzejít a jestli na to máme povahu." Opravdu mají badatelé něco takového zvažovat? Nebo dokonce musí?
Podle mne v žádném případě. Mají bádat. Nemají si zakazovat žádné výzkumy. A mají jejich výsledky co nejsolidněji a nejstandardněji prezentovat. Co si pak s takovými výsledky počne veřejnost a společenská debata, to je jiná věc. Václav Havel, čtenáři těchto řádků nebo kdokoli jiný pak mohou tyto výsledky různě vykládat, hodnotit, posuzovat jejich kontext, vyvozovat odpovědnost, poučení, dělat morální či jiné závěry. To není věcí badatelů. Ti mají dodávat fakta. A ne si ta „choulostivá" nechávat pro sebe.
Havel také píše: „mladí historici, buďte při posuzování dějin opatrní! Jinak napácháte v dobré víře víc škody než užitku. Podobně jako vaši dědové." Těmi dědy patrně myslel ty, kteří podlehli komunistické ideologii a „v dobré víře" udávali své bližní. Takové přirovnání si „mladí historici" určitě nezaslouží. Už proto, že jejich úkolem není „posuzování dějin." To nemůže dělat žádný historik, byť sebefundovanější. To může jedině společenská debata. A ta k tomu potřebuje ověřená fakta. Od badatelů, od historiků.
A to bez ohledu na to, zda se týkají Havlova „pana Vopičky", u kterého by se zveřejněním takových faktů prý „celkem nic nestalo", nebo věhlasného světového spisovatele. Ten podle Havla pouze postoupil riziko tím, že píše dobře a je díky tomu slavný. Ale riskovat se podle Havla tu a tam musí a tedy psát dobře se také tu a tam musí. A tím se asi riskuje třeba nařčení z udavačství. No to jsem z toho jelen. Já bych řekl, že jádro příběhu je v tom, zda někdo poslal jiného na smrt dobrovolným udáním, nebo neposlal. Ne zda dobře píše.
Ale třeba Václav Havel svými větami jen zpytoval své vlastní kroky vůči vídeňskému exstarostovi Helmutu Zilkovi. Nad jeho rakví se (s křížkem po funuse, bohužel zcela doslova) nevímproč omlouval „za Čechy." Proč za Čechy? Vím o mnohých Češích, kteří se panu Zilkovi za nic omlouvat nemusejí. Asi je těžké omluvit se za svou vlastní chybu, se kterou si Václav Havel před deseti lety s něčím v kauze Zilk začal, aniž zvážil, co z toho může vzejít a jestli má na to povahu. A možná tehdy nebyl při posuzování dějin i dost opatrný, aby nespáchal v dobré víře víc škody než užitku...
Ladislav JaklTajemník a šéf sekretariátu prezidenta Václava Klause
