Tragédie našeho postkomunismu

Emanuel Mandler

Seděl jsem v restauraci Na Kahánku a čekal jsem na pana Machálka. Na tom by nebylo nic podivného, protože pan Machálek, když to jen trochu šlo, dal si pořádně na čas. Ale zvláštní byl podivný klid, který Na Kahánku vládl. Panu Machálkovi a mně se dosud pozoruhodnou shodou okolností dařilo, že jsme se tu sešli vždycky, když se něco dělo: buď malovali, měnili obložení lokálu nebo aspoň přiváželi pivo. Ale dnes tu bylo jakoby mrtvo, servírky chodily od stolu ke stolu s podivně napjatým výrazem v obličeji. Nevěděl jsem, co se děje (nebo spíše neděje) a teprve při odchodu se mi podařilo zastavit vedoucího provozu a zeptat se, o co vlastně jde. Odpověděl, že v podniku byla komplexní potravinářsko-hygienická revize. Dostali pokutu 15 tisíc korun, což prý je pro tak velký podnik báječný výsledek.

Pana Machálka tyto záležitosti nezajímaly. Když konečně přišel, měl ve tváři podobně napjatý výraz jako ty servírky (napadlo mě kacířsky, že třeba Machálkovi taky dělají kontrolu, ale věděl jsem, že se můj přítel nemračí jen tak pro nic za nic). V tomto případě nešlo o nic světoborného: přečetl si z pera českého autora protičeský článek. Ten článek mému příteli zkazil náladu, ne snad proto, že by negativní věci a události, o kterých pojednával článek, neexistovaly. Víte pane kolego, začal ze široka, už jsme tady o tom mluvili…

– Já vím, skočil jsem panu Machálkovi do řeči. Hovořili jsme o článku jistého Čechoameričana, který se domnívá, že Češi by měli být někde na východě (asi za Uralem), tak jsou neužiteční, špatní , zlí. Je to tak důležité, abychom tomu věnovali svůj drahocenný čas?(S tím drahocenným časem jsem to samozřejmě nebral vážně, ale můj přítel se nedal.) – Podíváte-li se na českou politiku, na justici, veřejnou správu – a tak bych mohl pokračovat –, je to ovšem vážné. Sledujte televizní zpravodajství, je to jako černá kronika. Pořád někoho odsuzují, zavírají, pronásledují. A co teprve je toho, co se do zpravodajství nevejde: ukradená auta, vykradené byty, záměrně založené požáry, podplacení úředníci a policisté, nenajdete oblast našeho života, která by tou nepoctivostí nebyla postižena.

– Pan Machálek mne skutečně udivil. Řekl jsem, že má asi špatnou náladu, protože si s nechutí přečetl protičeský článek, ale že se ho zřejmě naučil nazpaměť a teď mi tu přeříkává jeho obsah. – Kupodivu pan Machálek nevypěnil, zdálo se mi, jako by byl na podobné námitky připraven. Podivil se, co že mě to napadá, to přece, o čem hovoří, nemá nic společného s oním článkem, to je realita, kterou zažíváme dnes a denně. Během čtrnácti let jsme kupříkladu dokázali vypěstovat takovou byrokracii, že její rozsah a destruktivnost by nám svět mohl závidět. To je skutečnost. Jeho ale napružilo to, že podle autora článku všechny naše nedostatky jsou nenapravitelné, protože vyplývají z české národní povahy a z nacionalistické minulosti včetně jejího zpracování. Češi jsou prostě od narození nemožní a špatní. Kolikrát jen jsme zažili – naštěstí v dějinách – tuto hroznou paušalizaci; začala genocidou Arménů, pokračovala antisemitismem, u nás paušálním odsouzením sudetských Němců, a všechny byly zaměřeny proti cizímu, tedy jinému etniku. Těžko k uvěření (a to hovořím mimo jiné o autorovi zmíněného článku) je ale hrozná malověrnost, když si člověk myslí, že jeho, vlastní národ je tak špatný, že nepřipadá v úvahu dosáhnout jeho zlepšení a odstranění mnoha nedostatků, které nám otravují život a naši demokracii. Že v jeho minulosti není nic pozitivního, nic, na co by se dalo navázat. Všechno bylo špatně a je špatně.

Že je to demagogie, poznáme při srovnání naší společnosti a společnosti jiného národa. Srovnejme Čechy s Poláky. V Polsku mají takovou vřavu, takové klima náchylné k podplácení, tolik konfliktů, že bychom mohli říci: Poláci jsou špatní. Lze to tak říct? Určitě ne. Ten národ si toho od nacistů i komunistů prožil tolik, že potřebuje určitý čas, aby se vzpamatoval.

Pokud jde o nás, pan Machálek, se domnívá, že je neodmyslitelným úkolem pokračovat v tom, co hlásal už takřka před dvěma sty léty Karel Havlíček, věnovat se prosté práci, jejímž cílem má být nejen odstraňování nedostatků, ale také výstavba tolerantní, demokratické pozitivní české společnosti (Brusel nám přece nevadí a my jemu taky ne). Máme to těžké, protože máme za sebou půl století totalitních režimů. A tak není pochyb, že cíl je ještě daleko – ovšem, o tom není pochyb a také ne o tom, že se tyto věci dnes těžko říkají. Vyžaduje to odvahu.

– Položil jsem na stůl peněženku a řekl jsem, že budu platit. – Pan Machálek se podivil, že tak pospíchám, není na to u mne zvyklý. – Odpověděl jsem, že dnes je to něco jiného, pospíchám, abych se mohl věnovat prosté všední práci pro nás pro všechny, pro celou společnost. – Můj přítel Machálek je ovšem filuta, toho jen tak nedoběhnete. V jeho očích se zablesklo a on sám řekl, že když už to čekalo tak dlouhá léta, tak podle jeho názoru to snad ještě den počká. Když vydržím do zítřka, přidá se ke mně a dáme se zítra do toho oba.

– Co jsem měl dělat? Nakonec mu vždycky musím dát za pravdu.