Automatický bubeník

Pavel Landa

Víkendový fejeton


K nácviku osvědčeného evergreenu, totiž Malé noční hudby, lákal Josef Vlach Vrábelský, dirigent a regenschori kostela Nanebevzetí Panny Marie, členy Amatérského symfonického orchetru, tedy jeho smyčcových sekcí, vábným příslibem, že si mohou povšimnout, kterak Mozart v menuetu naprosto zřetelně cituje ruskou lidovou píseň Požalej, ty meňja, daragaja. Tesařský mistr a trombonista pan Holíkovský, který byl coby dechař mimo hru, k tomu poznamenal, že se odjakživa kradlo a krade všude. Původně swingový hráč, klarinetista a lékárník pan Dubský, který má Mozartovu skladbu za „docela slušnou orchestrálku“, žádný ruský motiv neslyšel, což dotčený dirigent vysvětlil tím, že pan lékárník má nejspíš hudební fantazie asi tolik, jako automatický bubeník.
„Fantazie patrně není žádána,“ upozornil zvěrolékař doktor Žaket (viola) s krátkým doutníčkem v ruce. Mají prý u nich doma v sednici (takhle Žaket říká obýváku) reprodukci obrazu Karla Chaby, jeden z jeho pohledů na pražskou Malou Stranu. Nejmladší vnučce Barborce se tuze zalíbil; moc si ho kdysi prohlížela a pak svému dědečkovi vysvětlila, že ty domy na Malou Stranu nejspíš odněkud přiběhly, honem se zařadily do ulic a v tom spěchu se ani nestačily narovnat. Žaket prý byl tenkrát jejím výkladem okouzlen a své nadšení neskrýval. Jenomže přesně tak to o několik let později Barborka napsala do slohové práce na téma Co vím o Praze, a paní učitelka nadšená nebyla. Barborce vysvětlila, že domy nemohou odněkud někam běhat, jelikož jsou neživotné. „Barborka,“ pravil Žaket, „si vlivem tohoto pedagogického působení dává od té doby pozor, aby se ani ve slohu nedopustila něčeho poetického.“
Starý pan redaktor Landa, tiskový mluvčí orchestru, má podobnou zkušenost. Ve fejetonu onehdy napsal, že Praha je městem architektonicky tolerantním. Doporučoval například procházku Národní třídou tam a zase zpátky, aby si chodec všiml, jaké domy tam stojí vedle sebe a proti sobě, v jakési laskavé snášenlivosti. Nějaký odborník mu písemně sdělil, že je trouba, protože budovy přece nemohou být tolerantní.
Podivné roztrpčení a možná až smutek se z těch výkladů rozlézal do všech večerních koutů výčepu restarurace Las Vegas, dříve U Šedivých. Nic neříkal zadumaný pajdavý výčepní Toníček, ani nahatá slečna na loňském nástěnném kalendáři, i když jí zrovna po bříšku lezla velikánská černá moucha.
Regenschori kostela Nanebevzetí Panny Marie a dirigent Josef Vlach Vrábelský si očistil brýle sněhobílým kapesníkem, který za tím účelem nosil pečlivě složený v náprsní kapsičce proužkovaného šedého saka, dopil svůj přestávkový koňak a vyzval pány smyčce, aby šli pokračovat v Mozartovi. Ještě ve dveřích do sálu se ale zastavil a ohlédl k vousatému lékárníkovi, který jakožto klarinetista zůstal sedět, jelikož mohl pauzírovat.
„Nehněvejte se, pane magistře. Já to s tou fantazií a automatickým bubeníkem nemyslel zle. Jenom mě napadlo, že možná dřív nebo později už všichni budeme mít jenom fantazii automatického bubeníka. Takhle nějak možná tenkrát skončil Řím, nemyslíte? Na totální ztrátu fantazie?“

Pavel Landa
Pavel Landa je spoluautorem knih Encyklopedie pro milovníky Švejka (I. a II. díl) a Vojenská kuchařka, a autorem knih Dějiny budou od útery, Ženy, ženy, ženy