Pinta už má utrum

Jiří Oberfalzer

blog.idnes

Ve Velké Británii uvažují o zrušení skleněných půllitrů, typických anglických pint a půlpint. Ukazuje se, že se každý rok o rozbitý žejdlík poraní několik tisíc lidi, a ve rvačkách s použitím této zbraně dojde k úhoně hned několik desítek tisíc Britů.

Vláda VB tedy vyhlašuje soutěž na náhradu tradiční pivní nádoby. Měla by být dostateně bytelná, aby se nedala tak snadno rozbít jako sklo. A nejspíš také dostatečně subtilní, aby její pomocí nešlo nikoho zranit.

Při mé chabé technologické fantazii nenapadá mě nic jiného než tenkostěnný dobře vysmolený dřevěný korbel, plastový kelímek, ale jen z polystyrenu nebo z měkčeného PVC (protože ten pevnější také umí říznout), igelitový pytlík (pochopitelně s brčkem – pamětníci jistě zjihnou při vzpomínce na pytlíčky s limonádou u nádražních stánků v čase našeho dětství) anebo třeba kožený měch.

Také se dá pít ze dlaní. Proč ne, když jsou lidé takoví nešikové či zákeřníci a sklo tak křehké a ostré.

Zajímavé bude sledovat, jak si britský rváč poradí, když mu rány voskovaným papírovým kelímkem do soupeřovy hlavy neposkytnou dostatečné uvolnění nahromaděné agresivity. Sáhne po lahvi whisky nebo po popelníku (ovšem po tom na ulici před vchodem) anebo si rovnou přinese basebalovou pálku? To snad ne, protože rozčílení přivodí si až na místě.

Snaha zabránit lidem, aby došly ve svém životě jakékoli újmy, se šíří blahobytnou částí civilizace pokradí jako mírně jedovatý plyn. Plíží se po zemi, běžné dávky nikoho nezabijí, ale dlouhodobá inhalace vede k postupnému ochrnutí. Zejména pudu sebezáchovy a dalších důležitých životních reflexů či pudů.

A tak nás varují, že musíme vždy vypnout proud, když chceme sahat na obnažené dráty elektrospotřebičů, že prací prášek není k jídlu a že se v mikrovlnce nesmí sušit domácí zvířata a v pračce koupat děti.

Že je rozumné jezdit na motorce, na kole, na lyžích i na kolečkových bruslích s helmou, to pochopil každý, kdo četl o smrtelných úrazech či nehodách s trvalými následky. Naše kultura však se nespokojí s osvětou a propagací rozumného chování jednotlivce ve vlastním zájmu. My mu musíme to rozumné chování nařídit. To je však práce sisyfovská, protože nikdo nedokáže domyslet, jakým nejrůznějším způsobem si lze ublížit nesprávným používáním či neodbornou manipulací s věcmi.

Doporučoval bych tedy jedno paušální řešení, prohlásit život za vysoce rizikové podnikání a povolit jej jen na vlastní nebezpečí. Takové varování by mohlo znít: Pozor, životem můžete způsobit smrt sobě i druhým ve svém okolí!