Zlatý Blesk

Martin Stín

Politikon 25.9.2008

Dlouhá léta jsem pohrdal bulvárními novinami a shlížel jsem s útrpností na jejich čtenáře, hltající barevné stránky plné laciných senzací a špíny. V poslední době se ale můj postoj k nim mění. Ne, že bych se stal čtenářem Blesku, ale nahlížím na tento druh tiskovin značně smířlivěji než dříve, protože na rozdíl od rádoby seriozních titulů nic nepředstírají a podstatně méně škodí. Odpovídají na poptávku jednoduchých čtenářů po sexuálních pikanteriích, násilí, odlesku života hvězd a hvězdiček. Možná občas vyvolají manželskou rozepři nebo způsobí, že se objekt jejich nevyžádaného znevažujícího zájmu pár dní červená, když se na něj upřeně podívá náhodný chodec, ale tím to končí. „Seriozní“ noviny se v laciné senzacechtivosti přibližují bulváru stále více a na rozdíl od něj působí docela velké společenské zmatky a škody. Rozehrávají hry, které jsou příčinou nesmyslného hašteření politiků. Odvádí je tím od práce, kvůli které si je občané vydržují.

Je znepokojující, že mediální skandalizační akce vyznívají ve prospěch či neprospěch některé výrazné osobnosti nebo politické strany. Noviny se tak stávají samostatným subjektem boje o moc, jehož vliv může krátkodobě převážit nad vůlí voličů.

Mediální nepřístojnosti z poslední doby nastolují otázku hranic mezi svobodou slova na straně jedné a záměrným zneklidňováním veřejnosti na straně druhé. Bezohlednost některých novinářských rádoby „es“ překračuje meze únosnosti. Náš parlament a vláda mají určitě jiné, užitečnější starosti než zabývat se následky provokace Janka Kroupy proti Vlastimilu Tlustému nebo marketingovou akcí Jaroslava Kmenty a jeho druhů, připravující prodejnost jeho knihy. Trvající pokračování ostouzení politiků přibližuje výhledově chvíli, kdy někoho z poškozených napadne, že je třeba veřejnost chránit před neodpovědností novinářů. Pokud nebude novinářská obec chránit svobodu slova důsledným dodržováním pravidel novinářské etiky, dříve nebo později si doslova vyžebrá zavedení právních prostředků, ztěžujících pokračování ve výstřelcích neodpovědných autorů. Nebyli bychom první ani poslední zemí, která by na určité omezení svobody slova přistoupila.

Musíme ovšem přiznat, že novináři jsou úspěšní v rozviřování politických skandálů, protože protistranou v jimi rozehrávaných hrách jsou politici, jejichž pokleslá politická kultura je činí bezbrannými proti svodům účasti na nich. Nikdo přece nenutil Vlastimila Tlustého, aby se svěřoval Jankovi Kroupovi se svými názory na Mirka Topolánka, či aby se nechal nachytat na nápad s koupáním ve vířivce. Stejně tak je pouze jeho věcí, že se pustil do pranice s Mirkem Topolánkem, ale poškození svého postavení Jankem Kroupou jako by si vůbec neuvědomil. Nikdo nenutí politiky, nařčené z působení ve prospěch Luďka Sekyry, údajně napojeného na Františka Mrázka, aby se vyjadřovali ke Kmentovým zvratkům: teprve tím, že zachytí jím nahozenou udičku a začnou se zabývat návnadou, dodávají jeho akci smysl.

Pokračující postupné zveřejňování podkladů z „Kmentova kufříku“ a vydání jeho knihy jsou možné jen díky právnímu nihilismu, v němž žijeme. Nejvyšší státní zástupkyně se stará o osobní blaho pravomocně odsouzené spolupachatelky nejhoršího justičního zločinu komunistického režimu, ale žádný státní zástupce nedal pokyn k prověření podezření, že Jaroslav Kmenta a jeho druzi jsou možná nevědomým nástrojem podsvětí, a hrají hru, o jejímž cíli nemají tušení, která však přesto může mít kriminální pozadí. Nevíme nic o tom, kde vzal Jaroslav Kmenta dokumenty, na které se odvolává, a jsou-li pravé. Z toho, co bylo zatím zveřejněno, je zjevné, že žádného z politiků, dávaných na jejich základě do přímé spojitosti s Františkem Mrázkem, nelze z takového vztahu usvědčit. Dostal-li Jaroslav Kmenta do rukou padělky, vzhledem k vyvolanému běsnění médií a politiků by se ho měly příslušné orgány tvrdě otázat, kdo mu je dal, a pokračovat pak pátráním po jejich původci. Pokud však jsou jeho listiny pravé, je důvodné podezření, že jejich vynesením ze služeben PČR byl spáchán trestný čin a PČR by měla postupovat po článcích řetězu podezřelých až k jeho výchozímu bodu. Utajení novinářského zdroje by v takovém případě nebylo na místě: kdo seje vítr, sklízí bouři.