Potřebujeme evropskou armádu?

Jan Kasal

Potřebujeme evropskou armádu? Podle Ondřeje Lišky ano (viz jeho blog). Ondřej Liška je ministr školství v demisi, ale dlouhodobě se profiluje především jako zahraničně-politický expert Strany zelených. Mnohem důležitější je však to, že jeho úvaha na téma potřebnosti vzniku evropské armády dobře ukazuje, jaký styl uvažování stojí za domnělou potřebou neustálého prohlubování evropské integrace.

Jeho základní úvaha je následující: „...absolutní výše součtu obranných rozpočtů jednotlivých států EU dává dohromady cifru, která ve světovém žebříčku řadí EU na druhé místo za USA, s celkovým rozpočtem vyšším než součet rozpočtů následujících pěti zemí v tabulce (včetně Ruska a Číny). Přitom jen 2,7% z více než dvou milionů evropských mužů a žen v uniformě je vůbec řádně vycvičených a vybavených. To je důkazem obrovského plýtvání... Jediným rozumným řešením je harmonizace evropských vojenských sil a reorganizace NATO jako obranné aliance mezi USA, EU a dalšími stávajícími členy. Harmonizace evropských vojsk je předehrou k vytvoření "evropské armády", ať už se bude nazývat jakkoli.“

Jedna velká armáda dokáže prostě zbrojit mnohem efektivněji a levněji než 27 malých. Tuto pravdivou premisu ovšem autor raději zamlčel, zřejmě ve snaze neprotivit se příliš „zeleným hodnotám, které vychází z evropského mírového a lidsko-právního hnutí“, a ve zbytku článku poněkud mimoběžně básní o civilních nástrojích řešení konfliktů.

Na zásadních politicko-bezpečnostních otázkách se EU pravidelně tříští. Zároveň se ukazuje se, že dokud státy považují vlastní armádu za poslední instanci obrany národní svrchovanosti, tak nejsou ochotny podřizovat její podobu evropskému rozhodování. Tomu se nedá zabránit, dokud se jednotlivé členské státy definitivně nevzdají vlastní zahraniční a obranné politiky a tím pádem i vlastní suverenity. Je pravda, že díky pokračujícímu přenášení částí suverenity na EU z ní už evropským státům mnoho nezbylo, zánikem vlastní zahraniční politiky a nezávislých národních armád by však byl tento proces završen. Další vývoj EU by už mohl být leda o centralizaci, nikoliv o postupné ztrátě národní suverenity, protože ta by už neexistovala.

Kdyby nebyl historický protipříklad, myslel bych si, že mezistupeň v podobě harmonizovaných armád je nedosažitelný a integrace v této oblasti musí být skoková. Stačí si ale vzpomenout na Varšavský pakt. Jeho členské státy byly formálně svrchované a zachovávaly si i vlastní armády. Jejich strukturu, výzbroj a strategické plánování však přikazovala Moskva. Určovala i zahraniční politiku celého bloku. V tom byl Varšavský pakt naprosto odlišný od NATO, ale velmi podobný zamýšlené podobě EU. Jak to bude fungovat, můžeme ostatně vidět už nyní. Teoreticky sice rozhodujeme o přijetí Lisabonské smlouvy v parlamentu, ale povolený výsledek je jen jeden. Hloupí Irové to nepochopili, tak si musí hlasování o Lisabonské smlouvě zopakovat. Tak se harmonizuje Evropa. V rámci úspor a větší efektivity budeme moci už brzy národní parlamenty zrušit.

Dokud ale budou hlavními kritérii prohlubování evropské integraci úspory, efektivita a celková síla, vždy nám unikne podstata problému. K čemu má vlastně sloužit naše armáda? K zachování míru? Pokud by šlo jen o ten, mohli jsme zůstat členy Varšavského paktu, protože ten nám ho zaručil na bezprecedentní dobu, nikoliv už svobodu a nezávislost. Hlavní úkol armády je tedy třeba vidět v ochraně naší svrchovanosti.

Svou svobodu a nezávislost neochráníme efektivně před většími a silnějšími tím, že se jí v jejich prospěch už předem vzdáme. V ochraně suverenity se zdá být efektivní především NATO, aliance amerického obra a evropských trpaslíků. Tento nepoměr by nás neměl znepokojovat, ba právě naopak. Americká vojenská síla je natolik impozantní, že Američané si nepotřebují přisvojovat naše zdroje k tomu, aby zůstali světovou supervelmocí. Díky nim může být NATO silné a zároveň ctít suverenitu a rovnoprávnost všech svých členů. Naopak nebezpečné jsou pro nás bývalé evropské velmoci, které se nejsou schopny samy vzchopit, a pokud chtějí dál snít svůj imperialistický sen, tak jim nezbývá nic jiného než zapřáhnout za tímto účelem zbytek Evropy, ať se mu to líbí nebo ne. To samé se týká euronacionalistů napříč Evropou, kterým ze všeho nejvíc imponuje představa silné a mocné Evropy.

Militarizace EU by znamenala zánik NATO ve stávající podobě. I Ondřej Liška proto píše o „reorganizaci NATO jako obranné aliance mezi USA, EU a dalšími stávajícími členy“. Ani v NATO bychom tak již nebyli rovnoprávným svrchovaným státem, kdyby za nás mluvila EU, což jen potvrzuje definitivnost budoucího zániku naší suverenity v této souvislosti. I když Ondřej Liška fatální následky tohoto procesu v nejlepším případě pouze naznačuje, jeho úvahy o evropské armádě je třeba přivítat, protože dávají jasnější obrysy tomu, co se skrývá pod tajemným ustanovením Lisabonské smlouvy (nový článek 42 odst. 2 SEU): „Společná bezpečnostní a obranná politika zahrnuje postupné vymezení společné obranné politiky Unie. Ta povede ke společné obraně, jakmile o tom Evropská rada jednomyslně rozhodne.“

Úvahy o efektivnosti a úspornosti je tedy třeba doplnit o konstatování faktu, že evropská armáda i její předstupně nám sice přinesou velmi efektivní zbrojení, ale zároveň i velmi efektivní zánik naší suverenity a nezávislosti přinejmenším v politicko-bezpečnostních otázkách. Opakující se kontroverzní rozhodování v českém parlamentu, zda se čeští vojáci zúčastní nějakého vojenského dobrodružství či nikoliv, se stane minulosti. V budoucnu za nás rozhodnou v Bruselu.