Afghánské volby, mystifikace Západu

Pavel Kopecký

Za 2. světové války vyvěšovali nacisté plakát s Winstonem Churchillem, jemuž se na hlavu řítí německá puma, na což státník ve zmatku reaguje výrokem „Nemohu se zbavit duchů, které jsem vyvolal.“ Goethův Faust v podání moderní politické propagandy měl obyvatelstvo v zápolí upozornit na „Damoklův meč“ Luftwaffe, jejž svou neústupností ukul sám britský premiér. Šlo samozřejmě o demagogii. Druhý globální konflikt naštěstí dopadl porážkou Osy, avšak vzápětí následovala tímtéž politikem pomyslně odmávnutá nová planetární vojna. Studená válka, po níž přišla válka proti terorismu. Donedávna se s vážnou tváří hovořívalo o postupném zostřování boje anebo o jmenovité, rovněž tři základní členy zahrnující Ose zla. Méně se již zmiňovalo, že především marketingový pojem Al-kajda pomohly stvořit v podstatě tytéž státy, jimž islamistická organizace ublížila nejvíce.

Podobenství největšího německého básníka lépe pasuje na soudobý Afghánistán, kde zrovna probíhají prezidentské volby. Platí na strategické hornaté území o rozloze asi dvou SRN, ploše zmítané nekončící občanskou, přesněji mezikmenovou řeží. A od roku 2001 též zatěžované nepřehledným bojem s mezinárodními okupačními jednotkami. Klíčovým (nikoliv jediným) podvratným hráčem oblasti je náboženské hnutí Taliban. Toto slovo na Západě zaznělo tolikrát, že nemůže nemít negativní tón, nicméně prvotně neznačilo nic jiného než studenty náboženských nauk. Kořeny krajně konzervativní formace můžeme bez obtíží nalézt v tajné washingtonské podpoře protisovětského odporu 80. let, neboť je známo, že operace CIA (či její pákistánské spojenkyně) umožnily právě před třiceti lety zahájenou invazi Sovětské armády postupně odrazit. Snaha zlomit další generaci fanatiků proto také přináší konfrontaci různě starých amerických zbrojních technologií.

Talibové po konci bipolární éry využili mocenského vakua, načež mezi lety 1996 – 2001 kontrolovali v podstatě celé afghánské území. Jejich vliv rok od roku znovu roste a výhledově se zdá velmi pravděpodobné, že branné angažmá mezinárodního společenství utrpí stejný debakl jako úsilí někdejší komunistické Moskvy. Nebo ještě dříve Londýna. Obamově administrativě nejspíš nepomůže ani výraznější pomoc Moskvy postkomunistické, o niž nyní USA tolik usilují. Bojují totiž netoliko proti vlastnímu veřejnému mínění, jež má trvalý vietnamský syndrom probuzený v Iráku, leč hlavně proti zcela odhodlaným polním velitelům bránícím své „pašalíky“, skutečná centra světové produkce přírodních narkotik; hnízda pěstování opia, kterémuž kdysi vládní Taliban tvrdě bránil.

V Afghánistánu tedy právě probíhají volby hlavy země, jež současně zastává roli premiéra. Byť mnozí na adresu favorita, dosavadního prezidenta Hamída Karzáího, tvrdí, že ve skutečnosti nejvíce zastává pětiletou funkci starosty Kábulu. Současně jsou lidem vybíráni představitelé regionálních rad. Hlasování o postech oficiálních politických špiček vícenárodnostního státu začalo včera, ale i v čistě technické rovině – tudíž bez ohledu na útoky povstalců, o nichž mají tamější média zakázáno hovořit – bude mít závažné problémy. Z pohoří Hindúkuše svezou hlasovací lístky na hřbetech oslů, hlasy bývají běžně nakupovány vlivnými osobnostmi, mnohým ženám v účasti zabrání namísto extremistů vlastní rodina a tak dále.

Prvního občana, který musí být musulman, „vyberou“ Afghánci teprve podruhé v historii. Demokracie Středního východu na první pohled znovu mírně pokročí, možná ovlivní i sousední Írán a kdo ví, co ještě. Jenže komu dají dějiny nakonec za pravdu, je věc jiná. Západu určitě ne.

Vyšlo v Hospodářských novinách